Montessori třídaKaždý rodič si asi na vlastní kůži pamatuje, jak to chodilo na škole ještě za normalizace nebo i po listopadu 1989. Ať tak či onak, mělo to své mouchy a často to byly mouchy docela velké. Mnozí rodiče budoucích prvňáků, kteří prošli státní školstvím, proto hledají změnu v podobě nějakého alternativního přístupu a do státních škol, pro které se zažil termín “klasika”, je zapsat již nechtějí.

Výhody státních škol jsou asi zjevné. Jsou zdarma a každý rodič je má ve spádové oblasti, tedy blízko bydliště. Mnohé z nich navíc nejsou vůbec špatné, některé jsou i velmi dobré, a tak často není co řešit.

Mnohé rodiče však trápí jiná otázka. Proč poslat vlastní dítě do typu školy, s nímž měli sami problém. Mnozí z nás si následky ze státního školství nesou i dodnes nejčastěji v podobě špatných vzpomínek, ale i neuróz a zakořeněného stresu z nesplněných úkolů, testů. V horších případech i snížené sebevědomí ze systematického komandování nebo dokonce šikany. Klasické školství v nás podpořilo i soutěživost a také to, že o věci by se měl pokoušet jen ten nejrychlejší nebo nejlepší, ti, co mají s něčím problém, by toho raději měli nechat.

 

Proč hledat alternativu?

Nejprve to pozitivní. Alternativní školství vám zaručí, že budete mít jistotu, že se vašemu dítěti někdo opravdu bude věnovat a bude klást důraz nejenom na vnější výsledky ve studiu, ale i jeho harmonický osobnostní rozvoj. První třída je sice pro každé malé dítě tak trochu šok, ale v případě alternativního školství, rozdíly v přístupu poznáte často již po prvním pololetí. Děti jsou spokojenější a radostnější, do školy se tětí a neztrácí chuť k učení. Díky tomu je také velká šance, že si nevytvoří špatné návyky, nemluvě o tom, že nezažijí šikanu nebo nějakou formu týrání hned v první třídě. Alternativní pedagogika na druhou stranu je spíše investicí do budoucnosti dítěte, než nějakou elitní formou školství, která vychovává studijní supermany.

Oproti “klasice” mají alternativy však i několik nevýhod. Ministerstvo školství na ně nepřispívá takovou měrou a platí se tedy školné, které může být často i docela vysoké. Těchto škol je také docela málo a bývají jen ve větších městech. Je tedy potřeba se připravit na to, že do nich budete dojíždět, což je namáhavé zejména během prvního pololetí, kdy je zima a brzy se začne stmívat. Velký problém je také to, že v momentě, kdy do nějaké z alternativních škol své dítě zapíšete, není již cesty zpět. Tedy přechod do „klasiky“ je přinejmenším vysoce náročný, protože osnovy zejména na prvním stupni základních škol, se velmi liší. Dítě v alternativě se často nenaučí číst a psát tak rychle nebo podle norem a metodiky klasických škol. Pokud se tedy přestěhujete z města na vesnici, může to být problém.

Šok mohou zažit však i absolventi prvního stupně alternativních škol, kteří přecházejí na střední školy, protože si nemusí zvyknout na striktní řád, který na ně čeká. S tím souvisí i obava mnoha rodičů, kteří musí zajistit, že budou dostatečně připraveni na přijímací zkoušky, tedy zničehonic vstoupí do osnov klasického školství a něco budou muset dohnat. Rodiče tedy činí závažné rozhodnutí, protože si v některých případech budou muset zajistit i doučování.

Protože se blíží zápis do prvních tříd, který bude na jaře, a mnozí rodiče malých prvňáčků budou stát před nelehkou volbou, rozhodli jsme se pro vás připravit seriál, kde ty nejznámější z alternativních přístupů k výuce stručně zmapují.

V tomto díle to bude Montessori pedagogika.

 

Kdo to byla Maria Montessoriová?

Nejprve základní data. Zakladatelkou Montessori pedagogiky byla italská lékařka a pedagožka Maria Montessoriová (1870 – 1952), která se zaměřovala na výchovu postižených dětí a v roce 1907 otevřela Dům dětí, který byl určen pro chudé děti předškolního věku, tedy od 3 do 6 let, a její projekt bychom dnes označili asi za školku. Montessoriová pracovala ve skromných podmínkách a první pomůcky a vybavení pocházely z její předchozí práce, kde se starala o retardované děti, tedy děti, které vyžadovaly velmi pečlivý přístup a metodiku, jak je naučit alespoň elementární samostatnosti. Pro předškoláky se tento přístup ukázal jako univerzálně platný, protože tyto pomůcky vyhovovaly i malým dětem, u nichž se teprve základní kognitivní funkce rozvíjejí.

 

Jaká je filozofie Montessori pedagogiky?

Návštěva Montessori školek a škol je velkým zážitkem nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jejich prostor je totiž zařízen tak, aby vyhovoval primárně dětem a ony se tak mohly plně ponořit do studia. Nezasvěcený návštěvník často navíc ani nepozná, že zrovna probíhá nějaká výuka, protože děti se v Montessori vzdělávají totiž sami.

Montessori pedagogika klade v první řadě veliký důraz na vhodné prostřední, pomůcky a jejich rozmístění v prostoru. Nábytek je umístěn vždy do koutů místností a je nízký, aby děti na všechny věci dosáhly. Typické jsou police s mnoha přihrádkami, kde jsou přehledně vyskládány předměty, které slouží ke hře i ke studiu, přičemž obě kategorie dětem mnohdy splývají. V učebnách chybí nejen lavice, ale i katedra pro učitele, prostor je tedy otevřený a děti často sedí v kroužku na koberci nebo se věnují individuálním úkolům, kde se jim zrovna chce.

Odlišnost Montessori přístupu však není jen v pomůckách, nábytku a vnějších věcech, ale naopak v jeho filozofii a celkovém přístupu k dítěti. Tedy zásadní je zejména přístup pedagoga, který je oproti běžné kantořině, mnohem pasivnější a prioritu zde hraje dítě. V očích Montessori pedagogů je dítě totiž schopno se vzdělávat a utvářet samo. Pedagog je mu pouhým průvodcem, pozorovatelem, ale je mu i rovným partnerem. Pokud mu v něčem pomáhá, je to zejména tím, že mu vytvoří prostředí či atmosféru, v němž se může dítě samo rozvíjet bez jeho aktivní pomoci a na věci si tak říkajíc přijít samo.

Ačkoliv má Montessori pedagogika svou filozofii, a tedy i mnoho teorií, důraz je kladen zejména na praktickou zkušenost a reálné aktivity. Dítě si proto musí věci samo ohmatat a naučit se s nimi zacházet. Určuje si také vlastní rytmus a délku studia, díky čemuž se do něj může ponořit na jak dlouho chce. Do učení není nijak nuceno, nemá úkoly a zájem o věci a látku si musí vyvinout samo v sobě.

Z toho vyplývají i další pracovní principy, kterými je například nenapomínání, netrestání, absence jakéhokoliv nátlaku, důrazu na soutěživost, odměny a tresty.

Protože se jedná o smíšené třídy, kde je rozdíl mezi dětmi i tři roky, každé z nich může pracovat na vlastním úkolu a počítá se s tím, že menší děti okoukají mnoho věcí od starších, včetně pokročilejší látky, která na ně teprve čeká.

Krédo Montessori pedagogiky to nakonec naznačuje samo – „pomoz mi, abych to dokázal sám“.

 

Jak poznáte pravou Montessori školu?

Vybavení Montessori školky nebo školy není zrovna levné, což se často promítá i na školném. Ministerstvo školství alternativním školám nedělá vetší potíže, ale nepodporuje je nijak výrazně aktivně.

Montessori školek je v současnosti kolem stovky, škol je asi polovina a existuje i devět středních Montessori škol. S Montessori prvky se však můžete setkat i u jiných škol, nějaký patent na tuto metodu u nás neexistuje. Mnohé školy proto rády přebírají Montessori prvky, tedy zruší lavice, katedry, učí na koberci uprostřed třídy a police zaplní hračkami. To sice není na škodu, ale pravé Montessori to ovšem není, protože Montessori pedagogové musí projít výcvikem a školeními, které korelují s představou zakladatelky této pedagogiky o tom, jaký by měl mít pedagog přístup. Pro mnohé jsou to možná detaily, jemné nuance a drobnosti v náhledu na svět a na ty druhé, v praxi se však projeví velmi viditelně a reálně.

Jeden takový příběh možná naznačí v čem tato specifičnost spočívá. Montessori vede děti k samostatnosti a učitel dává prostor zejména jim. Na jedné z výprav se děti z jedné Montessori školy, proto měly na nádraží rozhodnout do jakého z vlaků nasednou. Děti, které s cestováním neměly větší zkušenost, se samozřejmě spletly a nastoupily do vlaku, který mířil jiným směrem. Každého z nás by asi napadlo je na to ihned upozornit a odvést je na správný spoj, Montessori pedagožka však musela zatnout zuby a nechat své žáky zakusit si situaci, že dojedou někam jinam a musí si dávat větší pozor. Poučení, které z toho plyne a instruuje názorně tuto metodu je to, že děti si musely celou zkušenost prožít samy s tím, že byly zodpovědné za svůj omyl. Jisté je, že jejich zážitek zaručí, že na podobné věci již budou myslet a budou si podobné věci vždy ověřovat. Ale ruku na srdce, kdo z nás by měl na to tu trpělivost a děti nenavedl na správný vlak?

Autor obrázku KJJS [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons