Učení

“Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu. Kdybyste nám pětku dala, ryba by Vám nechutnala.” To jsou typická slova a přání, která si mnoho lidí vybaví v souvislosti s nadcházejícími svátky. Žáci se nechtějí učit a nejraději by podnikali všelijaké výlety, účastnili se akcí, na školu přitom raději ani nemyslet. Jenže ne vždy lze tato přání vyplnit. Nebo se snad mýlíme? A když už jsme u toho, co byste odpověděli na otázku: “Jde dohromady učení a Vánoce? A může se žák učit tak, aby o tom nevěděl?” Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v článku. Dospělí, děti, studenti, každý si Vánoce představuje jinak … Klid, pohoda a čas strávený s rodinou, tak si Vánoce představuje většina dospělých. Naopak Ježíšek, stromeček a mnohdy ne moc oblíbený kapr představuje Vánoce z pohledu dětí. Skripta, učení a pramálo volného času a odpočinku, to by zase mohla říci většina studentů. Jak se učit o Vánocích … Své o tom ví i Eva, která se každé Vánoce pilně vzdělává, aby lednové zkoušky zvládla napoprvé. Přesto, že jí učení zabírá většinu volného času, najde si chvíli i na rodinu. A aby jí to učení šlo hezky od ruky, využívá řadu učebních technik. A právě o ně se s Vámi dnes podělíme. A myslete na to, že se můžeme učit lépe a rychleji. Přečti a opakuj – asi nejrozšířenější a nejznámější metoda. Spočívá v tom, že si část textu přečtete, a poté se ji pokusíte co nejpřesněji zopakovat. Přečti a napiš – dalším ze způsobů, jak si informace zapamatovat, je jejich přečtení, zapamatování a zapsání. V některých případech se úspěch dostaví okamžitě, jindy musíte učivo přepsat i několikrát. Přepiš – někomu také vyhovuje přepisování učiva, jenže kdo na to má čas? Přepsat jednu stránku lze, přepsat jich deset – tak na to se už většina studentů netváří moc přívětivě, a přepsat celá skripta – tak na tohle se studenti netváří už vůbec. A my se jim ani nedivíme, však komu by se chtělo přepisovat učebnici o desítkách až stovkách stran? Vlastní učebnice – asi tou nejlepší kombinací výše zmíněných metod je vlastní učebnice. Že jste to ještě nezkoušeli? Chyba! Vezměte si rychle papír a tužku a jdeme na to. Vlastní učebnice stojí za to! … Už jen název “vlastní učebnice” nezní příliš vábně, avšak tato metoda učení opravdu může v učení pomoci, a to nejen studentům středních či vysokých škol. Kombinuje zároveň text, obrázky a barvy, ale hlavně samotné její tvoření napomáhá mozku si nové informace zapamatovat. Postup je vlastně úplně jednoduchý a vytvoření takové učební pomůcky rozhodně nezabere více času než neustálé opakování učiva. Pokud tedy se tedy chcete efektivně učit, pusťte se do jejího tvoření. Budete potřebovat papíry, propisky, tužky, a když nějaké najdete, tak i pastelky nebo fixy. Mazi studenty jsou také oblíbené zvýrazňovače, i ty prokáží obrovskou službu. Dále jsou nezbytné materiály, ze kterých chcete čerpat, knihy, učebnice, skripta, vlastní poznámky nebo prezentace, které učitelé zveřejňují. Všechny si je rozložte kolem sebe a začněte prvním tématem. Napište název a klíčové body, které si potřebujete zapamatovat. Můžete použít také obrázky, které na papír nalepíte. Nepište souvislý text přes celé řádky, zkuste odrážky, a podobně jako je tomu na počítači, pěkně kolem obrázků. Ve chvíli, kdy obrázky i text nalezly svá místa, přichází na řadu barvy – zvýrazňujte a podtrhávejte. Pokud si máte zapamatovat nějaký graf, zvýrazněte si každé jeho políčko jinou barvou. A myslete na souvislosti. Čím větší “blbost” a “podivnost”, tím lépe si ji lidský mozek zapamatuje. Velmi užitečné jsou proto tipy Jakuba Poka a jeho Školy Paměti. Ve videích vysvětluje, jak si za pomoci velmi neobvyklých obrazů zapamatovat to, co potřebujeme. Při učení využívejte fantazii … Fantazie se určitě nebojte a i přesto, že neumíte moc kreslit, kreslete. V případě, že škrábete jako kočka, stejně pište. Někteří dokonce tvrdí, že pomáhá i zpěv, takže si klidně zpívejte. Ať už bude vaše zvolená metoda jakákoliv, bude jen vaše, a určitě bude dobrým základním kamenem pro úspěch. Nad vlastní učebnicí plnou informací se ale zbytečně nezdržujte, zařaďte do ní právě to podstatné. Kudrlinky a vlnovky, všelijaké ozdůbky, ty si nechte na jindy. Tady je nejdůležitější obsah. Z vlastní knihy se vám bude mnohem lépe učit a snáze si zapamatujete informace. Při jejím psaní propojíte čtení, opakování nahlas, psaní i zvýrazňování. Zapojíte tedy nejméně tři smysly – zrak, hmat a sluch. V případě opakování jsou to jen zrak a sluch, v případě přepisování jen zrak a hmat. A pokud si knihu jen čtete, a ještě potichu, zapojíte jen zrak. A to je dost málo, nemyslíte? Vlastní vytvořené materiály využívají i žáci, kteří jsou vzděláváni některými z alternativních metod vzdělávání nebo jsou vzděláváni doma. Vytvářejí si vlastní portfolio a ke svým sešitům nebo učebnicím mají opravdu blízký vztah. Například žáci Waldorfské pedagogiky se učí číst z čítanky, kterou jim vytvoří rodiče, proto si jí váží. Stejně tak si i vy můžete vážit svého díla, protože mu věnujete čas. A má to jednu velkou výhodu, bude vás to bavit. Knihy, videa, skripta … Dalšími podpůrnými prostředky při učení jsou pro Evu videa, kterých na internetu najde nepřeberné množství. Evě také pomáhá přečíst si stejnou látku, ale v jiné verzi. Každý učitel učí jinak, píše jinak, vysvětluje jinak. Sáhnout můžete po skriptech nebo učebnicích z různých škol, které taktéž najdete na internetu, stačí hledat. K tomu, abychom pochopili daný problém, někdy stačí změnit styl, jakým se na problém díváme. Učím se, aniž bych o tom věděl … Naproti Evě je tady ale ještě Adam, který navštěvuje základní školu a nejraději ze všeho odhodí aktovku do kouta a sedne si k počítači. Nějaká škola ho vůbec nezajímá. A když se má učit, je to většinou katastrofa. Přesto i na takové žáky lze vyzrát, aniž bychom si to uvědomovali, nebo spíše aniž by si to žáci uvědomovali. Vánoce jsou ideálním prostředkem, jak začít děti učit psát a počítat, vzdělávat je v tradicích a připomenout tak sami sobě, proč vůbec Vánoce slavíme. Asi většina z nás zdobí na Vánoce stromeček, a i když se najdou tací, kteří zdobí třeba fíkus, nechme děti, ať si jej nazdobí samy. Už jen to, že jim řeknete: “Dopředu pověs tři modré baňky a dej tam pět hvězdiček,”je donutí počítat. Zapojte děti do výroby ozdob z papíru, není to tak těžké a návodů naleznete spoustu. A třeba i z obyčejného mlsání cukroví můžete udělat matematickou operaci. Co třeba dát dětem za úkol dát si na talířek tolik kusů toho, tolik onoho a tolik tamtoho cukroví. Nebo přinést určitý počet lžiček ke kávě nebo čaji. Využijte všeho, co dítě rádo dělá, a zkuste do toho zapojit matematiku. Češtinu můžete využít třeba u psaní dopisu Ježíškovi, který vyloženě nesnáší pravopisné chyby. A vánoční pohádky? I ty se dají využít, především na paměť a pozornost. Podívejte se na ně společně a nechte dítě převyprávět, o čem pohádka byla, kdo byl zápornou a kdo kladnou postavou nebo jak se hlavní postava jmenovala. A nezapomeňte se ho zeptat na vlastní názor. Když už nastane ten očekávaný den D a dítě se nedočkavě vrhne ke stromečku, můžete ho nechat rozdávat dárky podle jména, procvičí si tím čtení. Zabrat může dostat také jeho trpělivost, protože své dárky rozbalí až na úplný konec. Jde dohromady učení a Vánoce? Nyní se tedy pokusme odpovědět na onu základní otázku: “Jde učení a Vánoce dohromady”?  Z předešlých řádků vyplývá, že jde. Jen se na ono učení musí jít rafinovaně. Zkuste se uvolnit a nemyslet na to, kolik stran textu nebo skript na naučení vám ještě zbývá. Místo věty: “Mám ještě dvaadevadesát stran…,” použijte větu: “Mám už jenom dvaadevadesát stran.” Uvidíte, že změna jednoho slova dokáže zázraky. No… zázraky asi ne, ale odlišnému pohledu na věc určitě prospěje. Závěrem Vám chceme popřát klidné svátky bez nehod a s úsměvem na tváři. Nezapomínejte ale na učení a pokud se Vaše dítě chystá na střední školu nebo víceleté gymnázium, nepodceňujte přípravu. Než se nadějete je tady leden a přijímačky se blíží.

V tomto miniseriálu postupně představujeme nejrůznější způsoby, jak mohou učitelé vyučovat, nebo naopak jak mohou být studenti či studentky vyučováni. V zásadě můžeme tyto způsoby rozdělit na dvě skupiny. Organizační formy výuky a alternativní školství. A právě Waldorfské pedagogice, která je alternativního školství součástí, se budeme v tomto článku podrobněji věnovat. TRADIČNÍ VS. ALTERNATIVNÍ ŠKOLY Abychom se mohli v systému lépe orientovat, nejprve v krátkosti představíme dělení již zmíněných forem výuky. Jak bylo dříve předesláno, způsoby výuky můžeme rozdělit do dvou skupin: – První skupinou jsou klasické školy se svými organizačními formami výuky. Tento typ výuky jistě znáte. Učitel se může postavit před třídu a provádět výklad, zadat studentům či studentkám samostatnou práci, rozdělit je do skupin nebo je individuálně vzdělávat. – Druhá skupina je o poznání méně rozšířenější. Důvodů je hned několik, především pak to, že rodiče často přistupují ke vzdělávání konzervativně a od škol očekávají, že budou jejich děti vyučovat stejně, jako byli sami vyučováni. Přesto si alternativní školství našlo i v České republice své zastánce, především pro způsob, jakým jsou žáci na těchto školách vzděláváni. V České republice mohou žáci a studenti navštěvovat dva typy škol. Do první skupiny patří Waldorfská škola, Montessori škola, Daltonská nebo také ScioŠkola. Do druhé skupiny řadíme Lesní nebo přírodní školy, Zdravou školu nebo Začít spolu. Všechny tyto školy mají ale jedno společné, a to odlišný způsob vzdělávání žáků a studentů. Těm jsou často vytvářeny materiály „na míru“ a učí se bez pomoci klasických učebnic. Studentům je tak dána možnost svobodně se rozhodnout a samostatně se rozvíjet. Rudolf Steiner a první školy Waldorfská pedagogika staví na myšlenkách Rudolfa Steinera, rakouského filozofa, esoterika a sociálního myslitele. Ten vybudoval svou první školu na přání Emilia Molta, spolumajitele a ředitele továrny na cigarety Waldorf-Astoria, roku 1919 ve Stuttgartu. Tato škola měla původně sloužit pro děti dělníků již zmíněné továrny. Postupně se však tato metoda začala šířit a vznikaly další školy v Německu, Švýcarsku nebo ve Velké Británii. Svůj útlum zažily školy v období druhé světové války, kdy byly buď uzavřeny vedením, nebo zakázány státem. Po válce počet těchto škol začal opět vzrůstat. V České republice se Waldorfské základní a mateřské školy objevily až po roce 1989, střední školy pak počátkem nového tisíciletí. Vlastní individualita Na rozdíl od klasických škol se Waldorfská škola vyznačuje tím, že nepředává studentovi jen znalosti, ale rozvíjí i jeho tvůrčí schopnosti a sociální dovednosti. Učitelé také zohledňují vlastní individualitu každého studenta, proto jsou na seznam vyučovaných předmětů přidány také předměty tvůrčí – umělecké, které dávají studentům možnost vyniknout v tom, co je baví.  V hudební výchově se už od první třídy všichni žáci učí hrát na flétnu a zpívat. Hra na hudební nástroj je také součástí každodenního vyučování v blocích. Výuka v blocích Tyto bloky obvykle trvají tři až čtyři týdny a jejich cílem je plné soustředění studenta na jeden předmět.  Po tomto bloku následuje blok výuky jiného předmětu. Bloky vyučování obvykle zahajují a trvají cca dvě hodiny do velké přestávky. Vyučují se tak předměty jako matematika, český jazyk, přírodověda nebo dějepis. Po přestávce následují 45 minut dlouhé hodiny cizích jazyků nebo jiných předmětů. Slovní hodnocení Žáci se zde také nesetkávají s tradiční formou hodnocení, nýbrž s hodnocením slovním. Toto hodnocení dává vyučujícímu možnost zdůraznit studentovy slabiny nebo naopak přednosti. Výjimkou je přestup studenta či studentky na střední školu, v takovém případě je slovní hodnocení doplněno ještě klasickými známkami. Studenty při výuce nemotivují známky, ale jejich vlastní zájem něco se dozvědět. Absence klasických učebnic Při výuce nejsou používány klasické učebnice. Učitel vytváří a vybírá materiály žákům „na míru“, na výrobě materiálů se však podílejí i rodiče a to například v první třídě, kdy svým dětem vytvářejí jejich první čítanku. Ta se skládá z obrázků a básniček. Cílem je, aby si k tomuto materiálu děti vytvořily vztah. Namísto učebnic si studenti zapisují své poznatky do sešitů a vytváří si tak svou vlastní učebnici. Pomalejší výuka čtení a psaní Díky tomu, že žáci nepotřebují ke své výuce učebnici, vzniká prostor pro pomalejší výuku čtení a psaní. V prvním ročníku se žáci postupně seznámí se všemi písmeny abecedy, v polovině druhého ročníku pak přichází na řadu čítanka od rodičů. Psát se žáci učí souběžně s výukou písmen, nejprve píší písmena samostatně, později v jednotlivých slovech z nich složených. Nejprve se žáci učí psát tiskacími písmeny, ve třetí třídě pak psacím písmem. Brzká výuka cizích jazyků Typická je také výuka dvou cizích jazyků již od prvního ročníku základní školy. Nejprve se žáci učí jazyk formou mluvenou (písničky, básničky, říkadla) a až ve čtvrtém ročníku je k této formě přidána i forma psaná (gramatické jevy, slovosled apod.). Tvůrčí činnost všech žáků Důraz je také kladen na tvůrčí činnost, žáci vytvářejí vlastní výrobky (vlastní oděv, předmět ze dřeva, předmět z kovu). Všechny tyto činnosti vykonávají všichni bez rozdílu pohlaví. Do výuky jsou zařazeny i předměty jako eurytmie (pohybové umění typické pro waldorfské školy) a kreslení forem (kreslení různě symetrických obrazců volnou rukou). Výuka zážitkem Výuka pomocí zážitku, i o to waldorfská pedagogika usiluje. Proto se žáci a studenti každou novou látku učí maximálně živě, obrazově a pomocí fantazie. Například výuka násobilky probíhá za pomoci rytmické aktivity spojené s pohybem. Přirozená autorita učitelů Učitelé mají ve svých třídách přirozenou autoritu a se svými studenty se zdraví i loučí podáním ruky. Preferován je jeden třídní učitel po celou dobu studia, v případě základní školy od prvního až po devátý ročník. Tento učitel také ve své třídě vyučuje maximální počet předmětů. Slavení svátků a slavností Kromě netradiční výuky je také kladen důraz na slavení svátků a slavností, v nichž se studenti zabývají především jejich smyslem pro člověka a ponaučením. Součástí školního roku jsou také jarmarky, slavnosti a akademie, na kterých studenti představují své výrobky nebo předvádějí dramatická umění. V osmém ročníku také žáci nacvičují představení, které několikrát sehrají, a s nímž vystupují i na divadelním festivalu waldorfských škol v Písku. Učitelé, žáci a rodiče – tři základní pilíře vzdělávání Waldorfské školy zapojují do svých aktivit i rodiče. A to nejen tvorbou čítanky pro ty nejmladší. Rodiče jsou vedle žáků, studentů a učitelů jakýmsi třetím pilířem vzdělávání. Rodiče se zapojují do všech aktivit školy, pomáhají při pořádaných akcích a aktivně se účastní třídních schůzek konaných každý měsíc. Na těchto školách je často vyžadována úhrada zvýšených nákladů na výuku, školné. Kritika waldorfské pedagogiky Waldorfská pedagogika se i přes svou snahu odlišit se od klasického vzdělávacího systému stále setkává s kritikou. Především však absence klasického známkování a brzká výuka cizích jazyků. Dalšími z kritizovaných bodů jsou také duchovní stránka vzdělávání, absence učebnic a příliš velká odpovědnost třídního učitele. Závěrem je nutno říct, že každá škola má svá pozitiva, body ve kterých vyniká, a svá negativa, naopak něco, co je potřeba zlepšit. Při výběru školy je však důležité zjistit, zdali přesně tato škola bude budoucímu žákovi, žákyni, studentovi, studentce vyhovovat. Zároveň je výběr školy i o přesvědčení rodičů, o tom jakým stylem chtějí, aby bylo jejich dítě vyučováno. „Nesmíme vychovávat lidi spokojené se sebou, uzavřené do svého nitra, nýbrž musíme vychovávat lidi, kteří mohou svobodně a otevřeně předstupovat před svět a kteří mohou svobodně a otevřeně jednat ve smyslu toho, co je prospěšné světu.“ (R. Steiner).

V tomto miniseriálu se zabýváme organizačními formami výuky. Ať už se bavíme o kterékoli z nich, všechny mají jedno společné, a to dítě v centru pozornosti. Tento seriál by nebyl kompletní, kdybychom se nezmínili o průkopnici nové metody školní výuky a jejích poznatcích. V tomto článku se tedy budeme zabývat Marií Montessori a jejím originálním způsobem výuky. Maria Montessori K pochopení Montessori pedagogiky je nutné zabývat se především její představitelkou. Ženou, která věřila, že dokáže změnit svět. A i přesto, že její život se několikrát otřásl v základech, nikdy se své práce nevzdala a každé své rozhodnutí směřovala na podporu vzdělávání dětí. Marií Montessori, průkopnicí školní výuky a bojovnicí za ženská práva.     Studium Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 ve městě Chiaravalle ve střední Itálii. Už od dětství ji zajímala věda, nebyla tedy dívkou, jakou by si tehdejší společnost představovala. V té době totiž bylo běžné, že dívky se učily domácím pracím a soustavně se připravovaly na život v domácnosti, po boku svých úspěšných manželů. Přesto si šla Maria za svým a pilně studovala. I přes nelibost okolí dokázala, že je hodna dosáhnout cíle, který si stanovila. Roku 1896 úspěšně odpromovala na Univerzitě v Římě a stala se tak úplně první ženou lékařkou v Itálii.     Univerzitní klinika Její práce začala v Univerzitní psychiatrické klinice v Římě, kde se setkala s dětmi označovanými jako choromyslné. Marii se tento přístup nelíbil a ještě více se jí nelíbilo, že tyto děti měly zůstat na okraji společnosti. Začala je tedy pozorovat a zjistila, že pokud jim poskytne dostatek podnětů, začne se jejich mozek přirozeně učit. Děti dělaly ve svém chování, ale i vzdělání pokroky. Proto učinila tehdy velmi odvážný krok, nechala děti napsat srovnávací testy. Zamlčela však, že jsou z tohoto ústavu. Výsledky testů všechny překvapily a Maria začala zkoumat, proč tomu tak je. Jejím životem však otřáslo hned několik událostí, v první řadě skutečnost, že se musela vzdát svého dítěte. V té době se neslušelo, aby byla žena svobodnou matkou. Další v pořadí byla skutečnost, že si její životní láska vzala někoho jiného. Maria se tedy plně ponořila do práce a svého syna jen občas navštěvovala. Teprve když byl její syn větší, vzala si jej k sobě a uváděla ho jako adoptivního syna nebo synovce. Od té chvíle byli téměř pořád spolu.     Dům dětí Později se zabývala vzděláváním léčebných pedagogů a pracovala jako dětská lékařka. Mimo to také studovala antropologii a psychologii. Své poznatky poté využila při práci s dětmi, především v Domě dětí, který byl určen pro chudé děti předškolního věku. Montessori je pozorovala a výsledky svých pozorování využila v praxi. Opírala se tehdy o to, že děti jsou přirozeně zvídavé a rády se učí, pokud jim poskytneme podněty, kterými by se mohly zabývat. Maria děti zaměstnávala praktickými činnostmi, jaké mohly vidět u dospělých. Bylo to například utírání prachu nebo zametání. Zjistila, že děti dělají tyto činnosti rády, protože si pak připadají více jako dospělí. Tyto děti se také dokázaly samy rozhodovat a plně se soustředit na právě vykonávanou činnost.     Kniha o Montessori pedagogice Maria Montessori své poznatky zaznamenala do knihy o pedagogice. Právě tato publikace jí vynesla světovou slávu. Maria navštívila nejrůznější státy a šířila své poznatky vzděláváním budoucích pedagogů. Nezalekla se ani v době, kdy přišla první světová válka, právě naopak. Stále větší naději na světový mír vkládala do dětí, které se budou schopny samy a svobodně rozhodovat. Doba fašismu však pro Marii představovala další ránu, tentokrát v podobě zavření Montessori škol. Její knihy a podobizny se pálily a její metoda zůstávala v zapomnění. V tomto období nalezla Maria útočiště v Indii. Kde dále šířila a rozvíjela své metody výuky.     Závěr života Po válce se opět vrátila do Evropy, protože však bylo její učení zapomenuto, začala od začátku a i ve svých více než sedmdesáti letech znovu vzdělávala budoucí pedagogy. Zemřela ve věku 81 let v Nizozemsku. Její práce a soukromý život byly více než propojeny, jedno navazovalo na druhé. Centrem její pozornosti bylo dítě. A právě dítě je středobodem celé Montessori pedagogiky, která je zcela odlišná od tradičního pojetí vzdělávání. Montessori vzdělávání Montessori školy se řídí několika principy, díky kterým probíhá vzdělávání přirozeně. Žáci neberou učitele jako autoritu, ale jako rovnocenného partnera. Jak funguje Montessori škola? Všechny informace o Montessori v kostce. Montessori třída Montessori třída je místo připraveného prostředí. Prostor bývá uspořádán do koutků, kde se mohou žáci samostatně učit. Nábytek je uzpůsoben potřebám žáka, především tedy svou velikostí. V Montessori třídě nenajdete lavice, ani katedru. Důraz je kladen na to, aby si žák mohl svobodně vybrat místo, kde bude pracovat. Učivo je přirozeně řazeno od jednoduchého k tomu složitějšímu a klade důraz především na svobodný a samostatný rozvoj žáka. Ten si také svobodně vybírá, které aktivitě se bude v danou dobu věnovat. Smíšené věkové skupiny Součástí Montessori výuky jsou také smíšené věkové skupiny, ve kterých vzniká prostor pro kooperaci, a žáci se od sebe mohou vzájemně učit. Platí, že co umí žák vysvětlit, tomu také rozumí. Díky obvyklým skupinám podle trojročí (tříleté věkové rozpětí mezi žáky v jedné třídě) se žáci učí toleranci, trpělivosti a úctě k ostatním. Partnerský přístup Partnerský přístup umožňuje žákům vybudovat si sebeúctu a vlastní hodnotu. Tito žáci dodržují dohody, dokáží si sami hledat informace a vytvářet si vlastní názor. Umí spolupracovat a podpořit někoho, když to opravdu potřebuje. Ticho a klid Důležitým prvkem jsou také ticho a klid. V Montessori školách nenajdete učitele, ale jakési průvodce, kteří pomáhají žákům při jejich objevování. Pomůcky, které žáci používají, uspokojují jejich aktuální potřeby a vedou je k plnému soustředění na danou činnost. Klid pomáhá žákům se efektivně učit. Dalšími klíčovými dovednostmi jsou slušnost, úcta, schopnost pomáhat si a spolupracovat. Žáci dokáží v klidu vyřešit spor nebo ovlivňovat to, co zažívají. Místo a řád V tomto systému má všechno své místo a svůj řád. Díky tomu se žáci dokáží v prostoru snadno orientovat. Vědí, kde co najdou. Zároveň si váží toho, že daná věc je na svém místě. Rádi se zapojují do úklidu, protože vědí, že danou věc bude právě na tomto místě hledat příště někdo jiný. Od celku k detailu Montessori postupuje od celku k detailu. Celé vzdělávání začíná pohledem na celek, dále se výuka zaměřuje na jednotlivosti. Výuka se nedělí na jednotlivé předměty (český jazyk, matematiku, anglický jazyk a další), ale zůstává v blocích, které zahrnují všechny obory, které se vzájemně propojují. „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Život je o krocích, o nabývání samostatnosti a nezávislosti. Proto Montessori systém pomáhá dětem k fyzické samostatnosti a starším žákům vybudovat si intelektuální nezávislost. Děti se učí, že nemusejí čekat na pokyn a instrukce. Podporuje je, aby přemýšlely, kladly si otázky a hledaly na ně odpovědi. Aby byly schopné utvořit si svůj názor. Montessori znamená vědět, co děti potřebují.   Montessori pomůcky a organizace práce umožňují žákům prožít uspokojení z vykonané práce. Dokáží se sami rozhodovat a zodpovídají za svá rozhodnutí. Žáci se mohou stát tím, kým chtějí být. Smyslem Montessori není žáky něco naučit, ale zjistit, co potřebují vědět.

V tomto miniseriálu postupně srovnáváme organizační formy výuky. Ať už se jedná o výuku individuální, individualizovanou, hromadnou nebo skupinovou, každá z nich má své klady a zápory, výhody a nevýhody. V minulých článcích jsme se právě těmito formami výuky podrobněji zabývali. Každá z nich je něčím specifická, každá je svým způsobem jedinečná. V tomto článku se budeme zabývat výukou kooperativní. Na následujících řádcích ji podrobněji rozebereme a nabídneme Vám možnost se o ní dozvědět více. Co jsou to organizační formy výuky? Pro čtenáře, kteří se nikdy dříve s pojmem organizační formy výuky nesetkali, rádi tento pojem znovu vysvětlíme. Organizační formy výuky jsou souborem způsobů, jak a s kým vyučující pracuje a kde výuka probíhá. Pokud bychom se tedy zabývali například výukou ve skupinkách, kdy žáci řeší určitý úkol a upevňují si tím učivo, jedná se o výuku skupinovou. Pokud se však učitel ve výuce zaměřuje více na spolupráci a získávání nových poznatků, jde o kooperativní formu výuky. Skupinová versus kooperativní výuka Skupinové výuce jsme se věnovali již v minulém článku, ve kterém jsme ji srovnávali s výukou hromadnou. Protože je však podobná výuce kooperativní, zmíníme se o ní i nyní. Když uslyšíme název skupinová výuka, představíme si právě skupiny studentů, kterými se tato forma výuky vyznačuje. Učitel zadá studentům určitý úkol a ti jej pak ve skupinách plní. Je to především použití skupiny jako organizační formy, která je společná pro skupinovou a kooperativní výuku. Kooperativní nerovná se skupinová výuka Skupinová výuka je ve školství velmi rozšířená, má však určité nedostatky a mínusy. Oproti této výuce se výuka kooperativní snaží tyto nedostatky eliminovat. Je při ní využíváno vztahů a spolupráce studentů pro zefektivnění učení každého z nich. Kooperativní výuka se nerovná výuce skupinové. Kooperativní výuka podporuje výkon žáků (zlepšování paměti), lepší argumentaci, dedukci apod., slovní zásobu a plynulost řeči, komunikaci s ostatními a volbu strategie při řešení obtížných situací. Na začátku je to učitel, který žáky vede při učení k úspěchu. Žáci se pak ve skupinách učí a sami se zdokonalují, aby na konci tohoto procesu uměli úkol úspěšně vyřešit sami. Kooperativní výuka musí být učitelem zvolena tak, aby z ní žáci měli větší užitek než při samostatné práci. Znaky kooperativní výuky: Aby kooperativní výuka fungovala, mělo by být dodrženo několik základních znaků. 1. Práce tváří v tvář – třída je rozdělena do několika skupin, které jsou „namíchány“ ze žáků nadanějších i pomalejších, chlapců i dívek apod. 2. Vazba mezi žáky – žáci se učí vzájemně, pospolu. Jednotlivec je úspěšný jen tehdy, pokud uspěje skupina. A naopak, skupina je úspěšná jen tehdy, pokud uspěje jednotlivec. Pokud tedy práci jeden člen skupiny „vzdá“, skupina nemá šanci uspět. Existuje několik možností, jak spolupráci žáků napomoci. Jsou jimi například: a) Společný cíl – Aby skupina uspěla, musí každý přispět několika nápady. Týmovým cílem je, aby každý ze skupiny porozuměl učivu. Všichni ze skupiny se budou na vytvoření práce nějakým způsobem podílet. b) Odměna – Pokud se do úkolu zapojí všichni ze skupiny, dosáhne skupina na určitou odměnu (body v testu navíc, volný čas, méně domácích úkolů apod.). c) Jediný zdroj – žáci dostanou jen jeden pracovní list, jednu knihu nebo jednu pomůcku do skupiny, o kterou se musejí podělit d) Pracovní role – každý žák dostane při plnění úkolu specifickou roli, například jeden žák čte text, zatímco druhý zapisuje odpovědi nebo jeden bude stříhat, druhý lepit apod. 3. Odpovědnost jednotlivce – Každý žák by měl mít ve skupině své místo a prostřednictvím spolupráce by mělo docházet k jeho rozvoji. Ze vzájemného učení by měli mít užitek všichni členové skupiny. 4. Spolupráce žáků – učení se daří v případě, že žáci ve skupinách dovedou spolupracovat 5. Reflexe skupinové činnosti – úspěch skupiny závisí také na tom, že se členové skupiny zvládnou dohodnout na prvcích úkolu, například co v prezentaci ponechat a co změnit Možnosti spolupráce Možností spolupráce mezi žáky může být několik. Níže Vám představíme několik z nich: Obrať se na svého souseda – Žáci se obracejí na svého souseda ve třídě s žádostí o pomoc např. při řešení úkolu nebo vysvětlení pojmu. Mysli a sdílej – Žáci individuálně přemýšlejí nad odpovědí na otázku. Následuje diskuze a  žáci si obhajují svůj názor. Skupiny čtou – Tříčlenné skupiny čtou pospolu texty a odpovídají na otázky, které se textu týkají. Jeden žák přitom text čte, druhý odpovídá na otázky a třetí jeho odpovědi kontroluje. Na závěr této aktivity se všichni na pracovní list podepíší a stvrdí tím, že s odpověďmi souhlasí. Kontroloři – Žáci jsou rozděleni na dvojice, každá z nich vypracovává úkol. Odpovědi, si navzájem žáci ve skupině kontrolují. Řešitelé problému – Žákům ve skupinách je přidělen problém, na který hledají řešení. O tomto řešení mohou rozhodnout společně, avšak každý z nich musí umět vysvětlit postup, jakým problém řešili. Skupinová zpráva – Žáci společně zkoumají určité téma, každý z nich je odpovědný za jeden zdroj a napsání několika informací. Zprávu píší žáci společně, avšak každý je odpovědný za ním přispěné informace. Při ústním podání zprávy se zapojují všichni žáci a vzájemně si pomáhají. Shrnutí Pokud kooperativní výuku shrneme, jedná se na rozdíl od skupinové výuky o nutnou spolupráci, interakci mezi členy skupiny. Tyto skupiny jsou většinou malé a právě tato skutečnost umožňuje žákům co nejlepší upevnění jejich znalostí. Při organizaci kooperativní výuky je důležité: – nastavit studentům cíle, a to nejen věcné – tedy porozumění, ale i sociální – dovednost požádat druhého o pomoc, – utvořit skupiny různorodé, aby se studenti mohli vzájemně motivovat, – zvolit správný úkol, který je studentům předkládán, – sledovat činnost skupin a zasahovat pouze v případě, že si s řešením neví rady nikdo ze skupiny. – využívat různých způsobů hodnocení, nejen hodnocení učitele, ale také hodnocení žáků mezi sebou nebo sebehodnocení žáka. Závěrem ještě zdůrazňujeme, že každý žák či student potřebuje při svém učení motivaci. Tou nemusí být jen hmotná odměna, ale i dobrý pocit z toho, že něco dokázal. Pokud žáci či studenti nerozumění některé části učiva, je vhodné zajistit výuku individuální, při které se nejen doučí nepochopené učivo, avšak především si budou jisti sami sebou a tím, že jejich řešení je správné. Při hledání individuálního doučení učiva Vám může pomoci i Škola Populo. Má-li student nějaké nepochopené učivo, je vhodné jej co nejrychleji dovysvětlit, aby mohl dále pokračovat ve studiu spolu se třídou a zbytečně se neztrácel.

Individuální, individualizovaná, hromadná, skupinová, týmová, kooperativní nebo montessori výuka.  V minulém článku jsme srovnávali výuku individuální s výukou individualizovanou. V jednom ze článků předešlých jste se mohli dozvědět o organizačních formách výuky. Tedy o tom, jak mohou být žáci vyučování nebo naopak jak je mohou učitelé vyučovat. Na následujících řádcích najdete rozdíly mezi výukou hromadnou a skupinovou, kterým se právě v tomto článku budeme podrobně věnovat. Co jsou to organizační formy výuky? Pojem organizační formy výuky jsme již v minulých článcích vysvětlovali, přesto jeho význam, pro ty, kteří je ještě nečetli, rádi zopakujeme. Jakkoli může tento pojem vypadat nepředstavitelně nebo svým způsobem až exoticky, skrývá se pod ním velmi jednoduchá realita. Je to určitý soubor způsobů, jak může být výuka uspořádána. Uspořádání výuky je tedy to, s kým a jak vyučující pracuje a kde výuka probíhá. Pokud bychom se zaměřili na uspořádání výuky ve většině základních škol, zřejmě bychom narazili právě na výuku frontální. Kterou si za chvíli podrobněji vysvětlíme. Skupinová a hromadná výuka Jak už jsme psali výše, v tomto článku se budeme podrobněji zabývat vysvětlením skupinové a frontální výuky, jejich pozitivy, ale také negativy. „Když jsem poprvé slyšela pojem frontální typ výuky, představila jsem si frontu v obchodě u pokladny. To se při frontální výuce postaví studenti do fronty? Nebo jak to tedy je?“ Pokud tento pojem neznáte, zřejmě si představíte něco podobného. Této otázce se však musíme zasmát a podrobněji vysvětlit, co to vlastně ta frontální neboli hromadná výuka vlastně je. Frontální výuka S frontální neboli hromadnou metodou výuky pracoval už Jan Amos Komenský, který vytvořil systém hromadného vyučování. Při tomto typu výuky pracuje učitel najednou se všemi studenty. Všichni se tedy učí stejnou formou stejné učivo. Předpokládá se, že studenti budou stejného nebo podobného věku (rozdíl vzniká například při odkladu nástupu do první třídy základní školy). Frontální vyučování může probíhat například hromadným vysvětlováním, vyučováním, jednoho učiva učitelem, formou samostatné práce, kterou učitel hromadně zadá, společným opravováním domácích úkolů nebo společným shrnutím učiva. Vyučovací hodiny mají 45 minut a jsou odděleny přestávkou. Zasedací pořádek určuje uspořádání učebny a žáci jsou při výuce usazeni na stejném místě po celý školní rok. V přední části učebny je tabule, u které má své místo učitel. Vyučování studentů výhradně formou výkladu učitele bývá často kritizováno. Stává se, že si učivo studenti dostatečně neprocvičí, proto jsou jejich znalosti omezené a učivo tedy příliš neovládají. Kvantita tedy převažuje nad kvalitou. Studenti a studentky si často učivo zapamatují a zautomatizují, aniž by věděli, proč tomu tak je a znali souvislosti. Příliš rychlý nebo naopak pomalý výklad učitele také bývá často kritizován. Stává se, že pomalejší studenti nestíhají nebo se ti nadanější „nudí“. Výuka tak nepřináší požadované výsledky. Lidský mozek dokáže vnímat monotónní výklad přibližně dvacet minut. Následně pozornost posluchačů klesá a ti mohou „spát s otevřenýma očima“. Problém tedy nastává také ve chvíli, kdy vyučující monotónně vysvětluje učivo delší dobu, žáci ztrácí pozornost a je na vyučujícím, jak si s nastalou situací poradí. Buď může nepozornost žáků trpět, nebo je může neustále napomínat, a tím přerušovat svůj výklad. Pomalejší žáci si z tohoto výkladu zapamatují jen část a nadanějším často přerušování výkladu vadí. Proto je delší výklad taktéž kritizován. Frontální výuka může být efektivní, zejména v případě, že vyučující každou hodinu ověřuje znalosti studentů, žáci si společně kontrolují úkoly, neustále opakují a procvičují si učivo pod dohledem vyučujícího. Ten jim poskytuje zpětnou vazbu, upozorňuje je na chyby a znovu procvičuje problematické učivo. V  České republice je navíc hromadná forma výuky často od vyučujících očekávána ze strany rodičů a prarodičů, kteří byli sami touto formou výuky vzděláváni. Skupinová výuka Jsou to skupiny studentů, kterými se tento typ výuky vyznačuje. Vyučující rozdělí studenty do menších skupin a ti pak plní různé úkoly. Skupiny se mohou skládat z nadanějších nebo naopak pomalejších žáků, nebo mohou být nadanější žáci s těmi pomalejšími promícháni. V posledním případě, tedy pokud je skupina různorodá, může docházet k výrazným posunům u pomalejších žáků. Žáci nadanější je povzbuzují a oni se jim chtějí přiblížit. Tento typ výuky učí žáky vzájemné toleranci, spolupráci a argumentaci. Když chtějí něco ve společném úkolu prosadit, musejí o pravdivosti svého tvrzení přesvědčit ostatní. Žáci také soustředí pozornost na učení a zbaví se strachu ze špatné známky. Skupinová výuka je vhodná při procvičování a upevňování si učiva. Pokud se však při výuce zaměřujeme více na spolupráci, nejedná se už o výuku skupinovou, nýbrž o výuku kooperativní, na kterou se zaměříme v jednom z následujících článků. Pozitiva frontální výuky Výuka se zaměřuje na klíčové části učiva a systematické postupy Učivo je vysvětlováno názorně a srozumitelně Hromadný výklad šetří čas Při vysvětlování učiva vyučujícím se žáci téměř nesetkávají s chybnými tvrzeními Kritika frontální výuky Znalosti žáků mohou být povrchní, žáci tedy nemusejí učivo dokonale ovládat Třída nepostupuje v učení stejně rychle, jsou zde pomalejší a nadanější žáci Klesající pozornost žáků při delším monotónním výkladu Žáci nejsou rozvíjeni v dovednosti samostatně se učit Argumenty pro skupinovou výuku Zvýšená aktivita žáků Zapojení všech žáků při práci ve skupinách, spolupráce Zvýšení sebevědomí žáků, argumentace Přebírání odpovědnosti za vlastní chyby Učení se vzájemné toleranci Získání zpětné vazby Vzájemná kontrola ve skupině, případné vyjasnění si nejasností Větší zájem o vypracovávaný úkol, o probírané učivo obecně Argumenty proti skupinové výuce Žáci se často zaměřují pouze na svou práci a práci ostatních skupin nevěnují pozornost Obtížná kontrola žáků učitelem, pozornost učitele je roztříštěná Skupiny mohou být hlučné Žáci pracují nerovnoměrně, někteří pracují více, jiní méně Někteří žáci nemusejí vzájemně spolupracovat Kdybychom tedy skupinovou a hromadnou výuku shrnuli, zjistili bychom, že se vzájemně liší. Stejně tak i ostatní typy výuky. Pokud učitel správně zhodnotí složení a schopnosti třídy jako celku, může zvolit typ výuky, který přinese skvělé výsledky. Není přitom možné všem studentům maximálně vyhovět. Student, studentka, případně jeho či její rodiče, by vždy měli dbát na to, aby znalosti získané ve výuce dostatečně opakoval, opakovala, a  případně se látku doma doučil, doučila. Především u hromadného, frontálního, vyučování je opakování, domácí procvičování a samostudium nutností. Učitel zde nepůsobí individuálně, jako u individuální nebo individualizované výuky, ale hromadně. Je tak jen na studentech, aby si své znalosti individuálně upevnili. Při nepochopení učiva studentem, studentkou, je vhodné najít lektora, který učivo vysvětlí, procvičí, a který pomůže studentovi, studentce, učivo pochopit. Jednou z možností, kde lektora hledat, je Škola Populo. Pokud budete mít Vy nebo Vaše dítě problém s pochopením učiva, neváhejte se na Školu Populo obrátit.

Léto nám skončilo a žákům základních a středních škol začíná výuka. Učitelé znovu předstoupí před třídu a žáci a studenti usednou do školních lavic. Každý učitel učí jinak, někdo je na hodinu vybaven učebnicí a pracovním sešitem, někdo prezentací nebo učitel přichází s tím, že žáci budou pracovat ve skupinách. Jak vyhovují různým učitelům různé styly výuky, tak je tomu tak i se studenty či studentkami. Jakou formou mohou učitelé vyučovat? Případně jak mohou být studenti vyučováni? To se dozvíte v tomto článku. Co je to organizační forma výuky? Tohle je zřejmě otázka, kterou si klade většina z vás. Když lidé poprvé slyší tento pojem, většinou si  nedokáží nic představit. Pod tímto pojmem se skrývá uspořádání výuky, tedy to, s kým a jak vyučující pracuje a kde výuka probíhá. Členění organizační formy výuky: a) Individuální výuka b) Hromadná výuka c) Individualizovaná výuka d) Projektová výuka e) Skupinová výuka f) Týmová výuka a) Individuální výuka Individuální výuka je běžná například ve Škole Populo, ať už se jedná doučování nebo o výuku cizích jazyků, je pravidlem, že ve Škole Populo probíhá výuka jeden na jednoho. Studentovi či studentce je poskytnut individuální přístup a dostatek času na pochopení učiva. Cílem individuální výuky není odučit žáka a odejít, ale naučit učivo žáka tak, aby ho pochopil. Žák i učitel tak výuku nebo doučování končí s dobrým pocitem a s vědomím, že se posunuli o krok blíže ke stanovenému cíli. b) Hromadná výuka Už z názvu této formy výuky je patrné, že je určena pro skupinu studentů. Nejčastěji se hromadná forma výuky používá ve školách. Ve skupině studentů stejného věku je probíraná stejná látka a studenti řeší stejné úkoly ve stejném čase. Na rozdíl od výuky individuální zde nemá vyučující čas věnovat se jednotlivým studentům, výuka tedy probíhá hromadně. c) Individualizovaná výuka Individualizovaná výuka probíhá stejně jako hromadná nejčastěji ve třídách. Odlišuje se však tím, že vyučující látku nevysvětluje. Žáci pracují samostatně nebo ve skupinách. Učitel má roli pomocníka a rádce. Poskytuje žákům rady a návody pro samostudium. Žákům jsou připravovány problémy, při jejichž řešení si ověří, do jaké míry se danou látku naučili. Učitel také žáky individuálně zkouší. d) Projektová výuka Projektová výuka předkládá žákům určitý úkol k vyřešení, ten žáci sami nebo ve skupinách zpracovávají. Tento projekt má určitý cíl a smysl. Žáci si při jeho zpracování prohloubí znalost učiva a naučí se dovednosti jeho samostatného zpracování. Důležité je, aby žáky práce na projektu bavila a byli motivovaní jej dokončit. e) Skupinová výuka Při skupinové výuce jsou žáci rozděleni do menších skupin, ve kterých společně pracují na jednom úkolu. Práci ve skupině si společně naplánují, rozdělí a při plnění úkolu si vzájemně pomáhají a radí si. Zároveň se učí argumentovat a tolerovat názory ostatních. Práce ve skupině zlepšuje průběh učení a žáci mohou dosáhnout lepších výsledků. Učitel je zde podobně jako při individualizované nebo projektové výuce v roli rádce a pomocníka. Dohlíží na skupiny a pomáhá při organizaci jejich činností. f) Týmová výuka Při týmové výuce spolupracuje tým učitelů, kteří tvoří tematické celky a učební plány. Tento tým pracuje s různě velkými skupinami studentů. Učitelé mohou vyučovat společně stejnou skupinu studentů v jeden čas, nebo pracují společně, ale nemusí vyučovat stejné studenty. Pro týmovou výuku je nezbytně nutná kvalitní příprava. Učitelé si musí rozumět a spolupracovat, aby dosáhli co nejlepších výsledků. Výuka online Další formou výuky je výuka online, ta může probíhat individuálně nebo ve skupinách. Student či skupina studentů se každý připojí na internet a pomocí sdíleného hovoru probíhá výuka. Tato forma výuky je vhodná pouze pro některé studenty. Student a vyučující mohou být od sebe různě daleko a oba se musí koncentrovat na probírané učivo. Pokud má student tendenci dělat cokoli jiného, učivu nevěnuje plnou pozornost a výuka ho „nudí“, je pro něj vhodnější zvolit jinou formu výuky. Organizační formy výuky se také mohou třídit z hlediska času, např. vyučovací hodina (45 minut), vyučovací hodina praxe SOŠ (60 minut), exkurze, nebo podle hlediska místa výuky, např. nespecializovaná (tradiční) učebna, specializovaná učebna (laboratoř, tělocvična, jazyková učebna), sportovní hřiště, školní pozemek.

Čísla, vzorce, peníze, daně, výplaty, účetnictví, tabulky a mnoho dalšího. To si představí lidé, když se řekne ekonomie. Už samo o sobě právě tohle slovo mnohým nahání hrůzu, někdy dokonce větší než předmět matematika, která obsahuje alespoň tu geometrii, kde si mnozí mohou vylepšit skóre. Obecně asi největším strašákem je pro studenty a studentky středních škol a gymnázií maturita. Mnozí se jí obávají a u řady z nich vzbuzuje dokonce strach. A co teprve, když tahle dvě slova, maturita a ekonomie, spojíte do sousloví maturita z ekonomie. A právě té se v tomto článku budeme věnovat. Školní zkouška Maturita z ekonomie je zkouškou školní, profilovou, proto je plně v režii středních škol. Záleží přitom na oboru, který studujete. Podle něj se odvíjí množství otázek a okruhů, které se k maturitě máte naučit. Eliška s Veronikou jsou studentky obchodní akademie, každá z nich však studuje jiný obor. Eliška ekonomické lyceum a u maturity ji čeká 25 ekonomických otázek. Veronika má situaci trošku komplikovanější, protože studuje cestovní ruch a čeká ji kombinovaná maturita složená konkrétně z 19 ekonomických otázek a z 6 dalších ohledně cestovních kanceláří. Každý obor má ekonomii jinak náročnou a je mu přidělena také různá týdenní hodinová dotace. To v praxi znamená, kolik hodin předmětu každý týden máte. Proto se setkáváme s čistě ekonomickou maturitou, tzv. „mixem“,  nebo ji obor nemá u maturity vůbec. Rozhodnutí, zdali ji do školní části zařadí, závisí na řediteli konkrétní školy. Tipy, jak uspět Při učení na jakoukoli zkoušku je důležité postupovat systematicky a u ekonomie to platí především. Jde o to myšlenky si správně utřídit a než začnete s jakoukoli přípravou, pořádně si své kroky promyslete. Níže Vám nabídneme několik tipů, jak postupovat, abyste u této zkoušky uspěli. 1. Sešity Listy papíru, blok, sešit nebo eurosložky, zkrátka cokoli, kam jste si zapisovali poznámky z hodin ekonomiky. Však to znáte, učitel něco povídá, vy ho v některých případech ani neposloucháte, a jen bezduše opisujete, co napsal na tabuli. Právě tyhle poznámky se snažte najít, je možné, že se budou krčit někde pod hromadou jiných materiálů nebo budou zastrčené někde v pozůstatcích z dob minulých. Vyhrabejte je! V tuto chvíli jsou tím nejdůležitějším, co máte. Pokud ani po dlouhém hledání nevíte, kde by mohly být nebo jste si jistí, že jste je vyhodili, neváhejte a požádejte spolužačku nebo spolužáka o pomoc. Určitě Vám sešity z ekonomie rádi půjčí na opsání. 2. Opisujte, nekopírujte Nejlepším pomocníkem, jak si část učiva zapamatovat, je jeho opisování. Pokud tedy potřebujete nějaký materiál namnožit, přepište si ho. Nemáme nic proti kopírování, i to je někdy potřeba, ale v rámci opakování si najděte čas na to, abyste si učební materiál ručně přepsali. 3. Vytvořte si portfolio Pokud už materiály máte, začněte s vypracováváním ekonomických otázek. Ty najdete na webových stránkách školy, případně Vám je poskytne vyučující. Každou otázku si napište na samostatný list papíru a pečlivě si ji označte. Pokud maturujete z „mixu“ otázek, poslouží skvěle barevné štítky, na něž si napíšete předmět, ze kterého otázka je. Ke každé otázce si vypište všechno, co k ní víte. Pokud si nejste jistí, používejte učebnice nebo doporučenou literaturu. Na internet se obracejte vždy jako na posledního rádce. Strýček Google může být sice v některých oblastech vítaným pomocníkem, často Vás však může poslat špatným směrem. Dávejte si na něj proto pozor a všechny informace si raději několikrát ověřte. Pokud je u otázky příklad, neváhejte si napsat také vzor výpočtu. Každý papír vložte do samostatné eurosložky. Pokud dáte složky k sobě a přehledně je seřadíte, bude se Vám v nich lépe a rychleji hledat. 4. Sami sebe zkoušejte Mluvte nahlas. Někomu pomáhá sednout si před zrcadlo, jinému zase, když to říká někomu jinému. Nebo si můžete před sebe posadit plyšové hračky a „učit je“ jako ve škole. Zbavíte se tím trémy, učivo si zopakujete a zažijete. Pomůže Vám také, když si zadání konkrétních otázek napíšete na malé papírky a vždy si jeden vylosujete, je pak jen na náhodě, v jakém pořadí budete učivo opakovat. 5. Přepisujte Další tipem, který Vám může pomoci, je psaní. Vytáhněte si konkrétní ekonomickou otázku a napište si na papír všechno, co víte. Výsledek potom porovnejte s Vámi vypracovanou otázkou a sami sebe opravte, použijte třeba červenou propisku stejně jako učitel. Můžete tak sami zhodnotit své znalosti. „Umím na tuto otázku odpovědět?“ „Mám ještě malé mezery?“ „Nebo se mám tuto otázku ještě doučit?“ 6. Den před zkouškou se neučte Určitě jste to už slyšeli a my Vám to rádi ještě jednou zopakujeme. Jeden den před zkouškou je už pozdě na to, abyste se učili, pokud to neumíte doteď, učení na poslední chvíli Vám moc nepomůže. V hlavě budete mít ještě větší zmatek než předtím. Raději jděte ven, vyrazte na výlet nebo se sejděte s kamarády. Tipů a triků, jak se lépe a efektivněji učit, je celá řada. Nezapomeňte na to, že to, co se učíte, Vás musí zajímat. Vypěstujte si vůli k učení, práce poté půjde lépe. Bonusem bude i to, že se Vám zlepší paměť, jen musíte vědět, jak na to. Žádný strach, ono to dobře dopadne! Pokud se přípravě budete opravdu poctivě věnovat, vždycky si něco zapamatujete. Tady platí přímá úměrnost, čím více budete opakovat, tím větší budou Vaše vědomosti. Ale pokud Vám učení už od začátku neleze do hlavy a Vy víte, že přípravu sami nezvládnete, neváhejte a zvolte lektora. Lektor je člověk, který Vám rozumí. Stejně jako Vy si prošel obdobnou zkouškou, proto se Vám nebude smát, pokud nebudete znát odpověď. Společně se pustíte do příprav a lektor Vám dovysvětlí vše, co bude potřeba. Jednou z možností, kde ho hledat, je Škola Populo. Koordinátorky doučování Vám najdou vhodného lektora, ať už jste z kterékoli části České republiky. Navrhnou Vám intenzitu lekcí přímo na míru, zodpoví všechny Vaše otázky a vymyslí dokonalé řešení přímo pro Vás. Své pobočky má Škola Populo v Praze, Brně, Olomouci a Ostravě, avšak lektory má po celé České republice, využít můžete také výuku přes Skype, kterou taktéž nabízí. Pokud doučování hledáte nebo Vás cokoli zajímá, neváhejte se na Školu Populo obrátit.

Studium a nabyté znalosti jsou jednou ze základních podmínek k dosažení kvalitního zaměstnání a potažmo i úspěšné životní kariéry. Všichni musíme strávit většinu dětství a mládí ve školní lavici a současný trend ve vzdělávání tuto laťku posunuje až do dospělosti. Vysoké školy jsou proto již dnes skoro nutností a univerzitní vzdělání si mnozí musí dodělávat i v dospělém věku. Ten, kdo chce dosáhnout kvalitního vzdělání, se musí nejen hodně učit, ale musí se učit i efektivně. A právě zde má naše školství menší deficit. Učební plány jsou sice velmi komplexní a poskytují dětem soustavný výklad látky z mnoha humanitních a přírodní věd, nicméně techniky, jak se mají efektivně učit, spočívají v pouhém memorování dat. Není proto divu, že ani několik hodin denně, které studenti stráví ve škole, nestačí k tomu, aby si látku zapamatovali a zejména se ji naučili správně chápat. Přitom by stačilo tak málo. Třeba nějaký předmět, který by s nimi nacvičoval různé metody, jak se lépe učit, memorovat data a zejména to, k čemu příslušné informace vlastně využít. Bohužel je tomu právě naopak a od žáků se očekává, že si nějakou techniky studia vyvinou sami, a to ideálně ve volném čase. Protože k něčemu podobnému samozřejmě jen tak nedojde, uvedeme si níže alespoň základní okruhy, jak se lze lépe učit. Systém Když se pouštíme do nějakého náročného úkolu nebo do něčeho, do čeho se nám moc nechce, musíme si nejprve udělat konkrétní plán, jak dosáhneme cíle a vytvořit si systém práce, jak budeme postupovat. Mnohdy k tomu však nestačí pouze si sednout za stůl, otevřít učebnici a nahlas si číst. V první řadě je potřeba vybudovat si pozitivní návyky. Pokud cítíme při studiu nechuť, nedonutí nás k jeho opakování nic. A právě návyk je něco, co pracuje za nás. Nevyvoláváme jej svou vůlí, ale postupnou prací a opakováním a on se nám pak začne připomínat se sám. Nejčastěji má podobu jen nějaké připomínky v podobě myšlenky nebo pocitu v těle a nutkání něco vykonat. Pokud někdo například pravidelně cvičí každé ráno, vytvoří si návyk, který mu bude každé ráno připomínat, že je čas rozhýbat tělo. A není k tomu potřeba příliš dlouhý čas, protože návyky se budují poměrně rychle. Důležitou věcí je bezpochyby jedno místo nebo pokoj, kde se pravidelně učíme. To místo nám musí být nějakým způsobem příjemné (např. nás nesmí tlačit židle nebo být málo osvětlené). Dalším požadavkem je časový limit. Představa, že nás čeká několik hodin studia odradí kohokoliv, ale představa, že mu musíme vyhradit jen třeba 20 minut a pak zase dalších 20 minut někdy večer, zase takové drama není. Posledním prvkem je vedení si úhledných zápisků, třeba v podobě školních sešitů. Náš mozek se totiž učí velmi dobře tím, že informace přepisujeme a kreativně je tak zpracováváme (třeba kreslí i obrázky). Přístup a forma jakou si vedeme sešit, může odrážet i naši schopnost si látku zapamatovat. Komu se chce učit ze sešitu, v němž je chaos, škrtání a škrabopis? Paměť Mnohdy se však stává, že i ten nejlepší systematik, co se učí pravidelně a vede si úhledné sešity, musí zasednout za stůl na delší dobu a nahrnout si do hlavy velkou spoustu informací. Blíží se totiž zkoušení, písemky nebo dokonce přijímací zkoušky na střední školu či maturity. Dítě, které bylo zvyklé se učit vždy jen část probrané látky, musí najednou zvládnout doslova vše. První problém, na který student narazí, je, že si požadované informace jednoduše není schopen zapamatovat. Typickým příkladem jsou seznamy spisovatelů a děl, které napsali. Pokud jde někdo dělat zkoušku z celé české a světové literatury, jsou to často stovky jmen. Podobně je tomu i u historických dat, jmen králů, ale i například chemických sloučenin. Jsou to data, které si nelze logicky odvodit, ale je potřeba si jen nějak zapamatovat. Existuje mnoho mnemotechnických pomůcek, ale asi nejefektivnější z nich je metoda loci nebo také metoda mentálního paláce. Ta pracuje s naší prostorovou pamětí a místy jako jsou byty a domy, v nichž žijeme nebo cesty, kterými pravidelně chodíme. Na nich si musíme zafixovat několik výrazných prvků (např. obrázek na zdi nebo dopravní značku) a s nimi vizuálně asociovat informace, které si chceme zapamatovat. Tyto asociace mohou být i úplně iracionální a často i komické. Mnohdy platí, že čím směšnější jsou, tím lépe si je naše paměť uchová. Nicméně metoda loci funguje velmi dobře na krátkodobou paměť a je vhodná spíše pro memorování seznamů nijak nesouvisejících dat. Abychom si věci pamatovali dlouhodobě a v souvislostech, je potřeba jim porozumět a vidět, jak reálně vypadají nebo fungují. Ideální prostředkem k nabytí takových informací je internet a zejména zdroje jako YouTube, kde nalezneme mnoho kvalitních videí, které vysvětlují například fyzikální jevy v praxi, ukazují jak počítat matematické příklady nebo informace o nějaké historické události. Jejich velkou výhodou je jasnost, stručnost, zábavnost a důraz vizuální informace a zkušenost. Motivace Studium však umí být nudné a ubíjející i pro ty nejnadšenější studenty a dítě může mnohdy ztratit základní motivaci, proč se mu vlastně vůbec věnovat. Mnoho dětí se velmi správně ptá, k čemu je to vše dobré a jaký to má smysl? Proč se snažit mít lepší známky a dostat se na tu nejlepší školu? Pokud si dítě klade takového otázky, nepřímo míří k další otázce, která souvisí s tím, co vlastně bude v životě dělat nebo jaké bude jeho povolání. Samozřejmě zvolit si zaměstnání na základní nebo střední škole často není úplně reálné, ale studium lze nasměrovat například k tomu, co bude dítě studovat na vysoké škole. Třeba takoví medikové musí ovládat přírodní vědy, studenti práv zase vědy společenské a ekonomové matematiku. U všech tří zmíněných si navíc musí student nastudovat i mnoho dat navíc, protože vysoké školy počítají s jistou formou zájmu o dotyčnou látku a obor.

Jak na svou paměť? Ve dvou předchozích dílech seriálu jsme si řekli něco málo o tom, co potřebuje každý student k tomu, aby se vůbec něco úspěšně naučil. V první řadě musí mít nějakou elementární motivaci, protože studium látky se mu nesmí úplně hnusit a musí si najít něco, co jej alespoň trochu oslovuje. Za druhé si pak musí studium rozumně rozložit, nechtít se naučit vše na jeden zátah, ale umět si udělat nějaký plán, aby se jeho mozek nezačal bouřit a bránit se zvýšené námaze. Pomiňme banální rady, které spočívají často v tom, že si má dítě v pokojíčku uklidit, dodržovat pitný režim, sem tam si otevřít okno a jít se projít. Tyto věci se sice hodí, pokud si chceme od studia na chvíli ulevit nebo si jej zpříjemnit, ale samotnou látku nás nenaučí. Nyní jsme totiž již ve fázi, kdy se student začal opravdu učit, jde mu to a baví jej to, ale jeho paměť tolik informací jednoduše neunese. Přesně k tomuto existují paměťová cvičení, která pracují s obrovskými rezervami naší paměti, jež nevyužíváme. Jednoduše řečeno vedou k tomu, že si náš mozek bude za jistých podmínek pamatovat velké seznamy dat a ty se nám budou vybavovat přesně tehdy, když je budeme potřebovat. Vzpomínání pozpátku Mnohdy se stane, že se musíme naučit látku nebo seznam dat, které nejsou provázány logicky, ale velmi volně. Naše mysl i paměť však mají logiku rády a jsou schopny, pokud jim dáme dostatek potřebných pojítek, vygenerovat souvislosti, které nám pomohou si vzpomenout na cokoliv. Uveďme si k tomu hezké přípravné cvičení. Večer, když vás již nečekají nějaké nové zážitky nebo další novinky, se pokusíte si v paměti rekonstruovat celý den. Je však potřeba postupovat pozpátku. Upomínáte se tedy na vše, co jste během dne dělali, ale vycházíte ze současného momentu. Ideální formou je si své vzpomínky psát na papír (v celých větách nebo jen bodově). Brzy zjistíte, že si vybavujete i ty nejmenší detaily, včetně dojmů nebo myšlenek, které jste z nich měli. Ovšem pozor, druhý den si je budete vybavovat už jen s obtížemi a další dny to bude skoro jako byste vzpomínali na dávnou minulost. Mnozí lidé tuto techniku objeví, pokud si píší deník nebo si v dospělém věku revidují diář. Ačkoliv neslouží přímo ke studiu, ukáže vám, jak vaše paměť funguje a jak velké kapacity má. Ti, co si tuto metodu vyzkouší opakovaně, za čas také mohou zjistit, že jejich mysl je pozornější k detailům v jejich okolí, což se bude hodit k technice paměťových paláců, které uvádíme níže. Mnemotechnické pomůcky Při studiu se často každý setkává s tím, že je potřeba si např. zapamatovat mnoho jmen autorů nebo umělců, které je potřeba nekomolit a reprodukovat u zkoušky správně. Mnohdy je také potřeba si je pamatovat v rámci nějaké skupiny, protože se jedná o jistou generaci spisovatelů. Jak si je však má člověk zapamatovat, když mezi jejich jmény není žádná souvislost? V první řadě je dobré je slyšet opakovaně nahlas. Většina z nás má dobrou sluchovou paměť, protože ji musíme cvičit v každodenní komunikaci a musíme si pamatovat, co nám lidé zrovna říkají nebo nám řekli před nějakou dobou. Pokud se učíme libovolný seznam jmen, je dobré si je znovu a znovu nahlas opakovat. Z tohoto důvodu je například zásadní, že žák musí chodit na hodiny, kde příslušná jména nebo data někdo nahlas dokola opakuje. Až později na vysoké škole zjistí studenti, co to znamená učit se na zkoušku z předmětu, na který nechodili a většinu jmen tedy nikdy neslyšeli. Pokud si však seznam nejste schopni zapamatovat ani tímto způsobem, pomůže vytvoření umělých souvislostí. Jména si lze zapamatovat pomocí jejich komolení nebo uvádění do souvislostí s věcmi, které se snadno zapamatují. Pokud se někdo jmenuje třeba Kocourek, je pro většinu z nás snadné si jeho příjmení pamatovat, protože si jej asociujeme s obrazem kočky. Pokud se však někdo jmenuje Dvořák, je potřeba si jej asociovat buď velmi obecně, například jako toho, kdo má “velmi obyčejné příjmení”, nebo si jej představit jak se někomu “dvoří”. Často pomůže i asociace na známou osobnost, jako je například herec Josef Dvořák. Výsledky těchto asociací mají často podobu bizarních a chaotických představ a nesmyslů. Naše paměť však na podobné postupy slyší, funguje lépe a dokonce je i vyhledává, protože jsou často komické a zábavné, což se u nudného studia docela hodí. Paměťový palác Pokud se však setkáte s opravdu dlouhým seznamem a nejsou to jména osobností, u kterých si můžete dohledat jejich fotky, ale třeba seznam nějakých naprosto běžných slov, pak je tu k dispozici ještě jedna podstatně komplexnější metoda. Je to metoda známá již řeckým a římským řečníkům, jako byl Cicero nebo Quntilianus, a kterou používají i lidé se “zázračnou pamětí”. Říká se jí metoda loci nebo metoda trans, ale nejčastěji je známa jako paměťový palác. Její podstatu naznačuje latinské slovo loci, které znamená místo nebo jakou lokaci. Je to tedy metoda, která vychází z naší schopnosti zapamatovat si cestu, po které opakovaně každý den chodíme nebo ji známe. Pokud máme totiž tuto cestu dobře prochozenou (nejčastěji k domovu, do školy, do práce nebo na autobus či tramvaj), naše paměť si je schopna ji otisknout a vybavit na požádání. Důležitým prvkem je i mnoho detailů a věcí, které na ní potkáváme. Jsou to například květiny, stromy, barevné cedule nebo sochy, ale i věci rozbité nebo pokažené. Jednoduše cokoliv, co je nějak výrazné a vtáhne naši pozornost a upoutá naši paměť. A protože se nám taková cesta otiskla do naší paměťové stopy, není poté nic snazšího, než si k těmto místům v představivosti vizuálně přiřazovat věci, které si potřebujeme zapamatovat a dávat je do nějakých zajímavých souvislostí. Ideálním cvičením je zapamatování si například nákupu, který si nenapíšeme, ale jednotlivé věci, které chceme koupit, asociujeme s příslušnými místy. Pokud je na naší cestě například zahradní plot s hroty a my si potřebujeme pamatovat, že musíme koupit červená jablka, pak si představíme, jak je jedno z těchto jablek na plotě napíchnuté. V dnešní době máme, oproti starým Římanům, i mnoho užitečných technologií, které nám naši práci usnadní. Postačí si tedy najít nějaké video na YouTube, kde nám někdo natočí nebo nafotí místo, kam sám chodí. Na video je potřeba se pozorně podívat, čímž si jej zapamatujeme, a pak vyzkoušet.

Jak pěstovat vůli k učení? Každý asi zná příklad ideálního žáka, který se neustále učí a vše, čeho dosáhl, získal jedině svou nezlomnou pílí a dřinou. Sice ho to nemuselo úplně bavit, ale získal si respekt učitelů a díky němu měl i samé jedničky. Pro učitele se stal vzorem a ostatním dětem byl nabízen jako příklad, jak se správně učit. A pokud se nějaké dítě ptalo, co je tím, co jej žene dál – byla to vedle jiného jeho “silná vůle” ke studiu. Většina dětí se takto jistě zkoušela učit, ale jen málokdo byl ochoten něco podobného dobrovolně podstupovat. Látka, kterou bylo nutno se našprtat, byla většinou nudná a ona “síla vůle” spočívala v tom v sobě potlačit přirozenou touhu si hrát, jít na chvíli ven za kamarády nebo jen tak lelkovat a znalosti jednoduše vysedět. Co když je však tento model silné vůle úplně špatný a její nabytí je v reálu podstatně snazší. Co když každý z nás si může osvojit, a to i v dětském věku, pár postupů a triků, jak si zvyšovat kapacitu své vůle a dosahovat identických úspěchů jako oni bájní a nezlomní šprti? Silnou vůli si lze vytvořit Se silnou vůlí se člověk nerodí, silnou vůli je potřeba si vypěstovat. Zásadní informací, kterou bychom v tomto ohledu měli znát, je, že silná vůle se nebuduje během nahodilých úkolů, které nás donutí k vyšším výkonům. Buduje se spíše pomalým tempem v rámci úkolů, které nám nezaberou moc času a kde ani nezaznamenáme, že musíme něco obtížného překonávat. Pěstování vůle tedy není o tom se do něčeho nutit a překonávat silně nepříjemné pocity, ale často o pravém opaku. Naše rezervy volní energie jsou totiž skoro neomezené a jediné, co nám brání v jejím plném využití, jsme my sami, přesněji řečeno náš mozek. Náš mozek totiž vyhodnocuje a určuje, kolik vůle nám na příslušný úkol nadávkuje, a když mu dojde trpělivost, dá nám to znát velmi jasně v podobě poklesu energie a nechuti něco dělat. Svůj mozek musíme tedy vycvičit a často na něj použít i různé triky, které jej udrží v ideální náladě a chodu. Dávkování Jedním z prvních přístupů, jak si začít pěstovat silnou vůli, je si práci začít dávkovat. Pokud je před vámi tedy nějaký náročnější úkol, nepouštějte se do něj hned bez předběžného plánování, ale naopak si jej rozložte do menších úseků. Samozřejmě je potřeba znát deadline, kdy jej musíte dokončit. Něco jiného je úkol, na který máte celý týden, a něco jiného je úkol, který musí být zítra hotov. V obou případech jej však lze nějak segmentovat a věnovat se mu po částech. Proč něco takového dělat? Náš mozek si totiž velmi snadno poradí s úkoly, které nejsou zase tak náročné, trvají krátce a nezačnou hned nudit. Pokud si tedy stanovíte dejme tomu jednu hodinu denně, kdy se musí prostudovat jistý úsek látky, pak máte k dispozici zbytek dne pro jiné činnosti a náš mozek nám během této hodiny poskytne překvapivě vysokou míru energie a vůle. Důležité je stanovit si nějakou hranici či limit. Pokud si například řekneme, že nyní přečteme pětinu textu a dáme si na to hodinu, náš mozek se bude na tuto pětinu soustředit lépe, než kdybychom chtěli přečíst celý text. Nebo si naopak můžeme říct, že přečteme během této hodiny celý text velmi rychle a povrchně, ale zatrháme si důležité pasáže a v dalších hodinách se už budeme věnovat jenom těmto pasážím. Pokud se budete snažit a nebudete během této hodiny studia nebo práce zbytečně prokrastinovat, budete překvapeni, že na další podobně vymezený úsek vám váš mozek nebude již klást takový odpor, začne vám vycházet vstříc a za čas začne při podobné námaze nabízet i pozitivní emoce. Vůle k větším úkolům Tyto pozitivní emoce poté promění i váš přístup k náročným úkolům, které jsou často limitovány i časem. A to stejné platí u dětí! Například na písemku, která dítě čeká zítra, se bude učit systematičtěji a rychleji a nebude zaplavováno pocity paniky a nervozity. A s podobnými menšími úspěchy se budou měnit nejenom jeho studijní nebo pracovní návyky, ale i jeho osobnost. Tato proměna bude spočívat zejména v nárůstu jeho sebevědomí. Silné sebevědomí také souvisí s tím, že se naučí regulovat vlastní volní energii. Když bude potřeba zabrat a pracovat celý den, tak to prostě udělá. S vaší pomocí si rozloží úkol na menší části a postupně je všechny absolvuje. To se mu bude hodit zejména během přípravy na obtížnější zkoušky, jako jsou přijímačky, maturity nebo reparáty. V mnoha případech se o vybudování těchto návyků umí postarat i lektor, který by jej mohl doučovat a s vašimi instrukcemi i vést k větší metodičnosti a systematičnosti. Proto není na škodu si na pomoc přizvat i někoho jiného třeba na doučování.

To, co se učíte, vás musí zajímat Každý z nás byl vychováván v představě, že čím déle se učíme, tím více toho budeme umět. Přímá úměra v případě studia a memorování látky však jaksi neplatí. Tedy kvantita hodin strávených nad učebnicí neodpovídá tomu, kolik látky si zapamatujeme. I přesto musí děti denně absolvovat minimálně čtyři vyučovací hodiny ve škole a s věkem počet hodin může narůst až na šest až sedm za den. Studium tedy dítěti pohltí většinu pracovního týdne a ukousne ještě z volného času po škole a o víkendech, protože se předpokládá, že se bude učit i doma. Na tom, že to není úplně funkční, se asi všichni shodneme. V tomto seriálu zkusme popsat alespoň některé efektivnější metody vhodné k motivaci dítěte, aby se učilo kvalitněji, efektivněji a bez přílišného skřípění zubů. Učíme se efektivně? Jednou z nejsmutnějších stránek času stráveného ve škole je, že nás nikdo nenaučí postupy, jak se učit efektivněji. Lidská mysl je zjednodušena jen na jakýsi trychtýř, do něhož je potřeba nalít nebo vyloženě natlačit co nejvíce informací. Lidská paměť je zase skladiště, kde je potřeba jen udržovat pořádek, protože kapacity by měly být nekonečné. V praxi to znamená, že pokud dítě něco neumí, pak si toho buď do hlavy natlačilo málo, nebo si ve svém „paměťovém skladu” neuklidilo. Pokud mu však látka do hlavy neleze nebo mu z ní rychle mizí, je rada, jak to napravit, prakticky vždy stejná – více se učit. Pedagogické metody totiž nikdy neselhávají, dítě se musí jen více snažit. Nebo ne? Co nás zajímá, to si pamatujeme Většina z nás určitě někdy v nějaké podobě u sebe objevila zvláštní paměťovou schopnost. Věci, které nás baví, si pamatujeme do naprostých detailů, a to často i ve vizuální podobě a ti nejnadšenější jsou schopni citovat slovo za slovem z paměti. Takové dítě si do detailu pamatuje, co se stalo ve všech dílech jeho oblíbeného seriálu. Pohádkové knížky nebo dětské komiksy zná nazpaměť a často si pamatuje jejich čísla nebo to, co bylo na jednotlivých obálkách. Oblíbené písničky nebo legrační básničky opakují s dokonalou přesností nebo si pamatují detaily pohádky, kterou jim rodič vykládal včera a které stačil úspěšně zapomenout a pozměnit. Věci, které děti však nebaví, si jednoduše nepamatují. Univerzálním činidlem paměti je tedy veliký zájem o danou problematiku. Pokud nás něco baví a absolutně nás to do sebe vtahuje, naše paměť podlehne a začíná fungovat jako přesný nástroj, který zaznamená každý detail. Dokonce i po letech zjišťujeme, kolik detailů si pamatujeme z příběhů, které jsme viděli nebo četli jako malé děti. Jak to aplikovat na školní látku? Potíž může nastat, pokud budeme chtít podobné metody aplikovat na školní látku. Ta totiž v dětech moc zájmu nevzbuzuje. Odpověď je snadná. Je to forma, v jaké je látka podávána. Stačí se jen podívat do učebnic nebo sešitů, které používá vaše dítě nebo jste kdysi měli ke studiu vy. Autoři učebnic, často akademické kapacity ověnčené mnoha tituly, jako by nebrali v potaz, že je píší pro malé děti, které je potřeba zaujmout. Dítě, a často ani dospělý, si neumí pod abstraktními a složitými termíny z fyziky a chemie představit něco konkrétního a klasickou výukovou metodou proto zůstává kapitoly přepisovat a učit se je nazpaměť. Než tedy začneme do dětí hustit poučky a data např. z chemie nebo biologie, je potřeba jim ukázat, jak úzce se studium chemických prvků nebo zvířecí říše dotýká jejich životů. Nemusí to být hned výroba třaskavin či chov jedovatých plazů, ale stačí alespoň něco trochu praktického. Učitelé mají dnes velkou výhodu v tom, že je k dispozici mnoho vizuálního materiálu z internetu, o kterém se jejich starším kolegům ani nesnilo. Děti, které mívají často tendenci k závislosti na počítači, mohou onu závislost využít alespoň trochu konstruktivně a vyhledávat si informace samy. Budete se divit, kolik z nich je toho schopno a kolik z nich to bude bavit. Je to definitivní řešení? Bezpochyby nikoliv, protože studijní látka bude stát vždy za zábavnějšími pohádkami, kreslenými seriály a počítačovými hrami. Na druhé straně i to málo, které dokáže dítě nějak zaujmout a vytvořit v něm emoci, zůstane v jeho paměti déle, než pouhé biflování nazpaměť. Příště si povíme něco o tom, jak na paměť a co jsou to paměťové triky.

Alternativní vzdělávání u dětí může začít již v předškolním věku. Lesní mateřské školy neboli zkráceně lesní školky patří k asi těm nejznámějším a nejzajímavějším formám takovýchto z přístupů. Jak název napovídá, výuka lesních školek neprobíhá v uzavřených budovách, ale venku, ideálně někde v lese a stávají se stále populárnějšími. Alternativní přístupy k předškolnímu vzdělávání se v našich zemích objevily poměrně nedávno. Jejich popudem byla nespokojenost mnoha rodičů s formou a úrovní klasických státních školek, a také nedostatkem volných míst v nich, a to často i ve spádových oblastech. Mnohé lesní školky vznikly proto jako iniciativa samotných rodičů, kteří se dali dohromady a udělali si školku pro své děti. Časem, jak zájem rostl, se mnoho takových lesních klubů a podobných iniciativ zprofesionalizovalo a začalo přijímat i cizí děti. Lesní školky se staly formou alternativního vzdělávání, které probíhá v rámci RVP (rámcového vzdělávacího programu) a MŠMT jej uznává. Povinnou předškolní výuku, která je postrachem rodičů od minulého roku, musí dítě ovšem absolvovat v klasických státních školkách. Většina rodičů to však řeší formální dohodou s nějakou z nich, kam dítě zapíší, a ono pak chodí do lesní školky. V současnosti probíhá také zápis do registru MŠMT, který by měl lesním školkám zajistit příspěvek na školné, mnohé se tomu však vyhýbají, protože normy ministerstva jsou pro ně svazující (např. supervize na hygienickým zařízením nebo forma stravování dětí) a zůstávají v tomto ohledu nezávislé. Mnozí rodiče si tedy raději připlatí a investují do kvalitní formace dítěte a uvítají i minimální dopad regulací MŠMT. Odkud se lesní školky vzaly? Idea a koncepce lesních školek pochází ze Skandinávie. Za jejich neformální zakladatelku je považována Dánka Ella Flatau, která se svými čtyřmi dětmi jednoduše pořádala výlety do lesa a ke své skupině přibírala další rodiny s dětmi, až jejich komunita začala připomínat školku. Oficiálně bývá vznik tohoto hnutí rokem 1954, ale jsou i další země jako Švédsko, Norsko a Německo, kde se lesní pedagogika výrazně formovala a rozšířila se i do Kanady, USA, Ruska a Japonska. Jak to v lesní školce funguje? Ideální lokací pro každou lesní školku je samozřejmě nějaké místo blízko lesa nebo kdekoliv v přírodě, kde je to do lesa kousek. Mnohé lesní školky se však nacházejí i v centrech měst a vyrážejí s dětmi na výlety. Les je pro tuto alternativu přirozeným prostředím, v němž se naše děti, podobně jako děti přírodních národů, mohou velmi snadno naučit existovat a odnést si mnoho vědomostí a zkušeností, které by ve městech nezískaly. Lesní pedagogika také popírá mnoho zažitých představ, že děti je potřeba úzkostlivě hlídat a chránit a dává jim naopak větší volnost. Nezasvěcený pozorovatel se pak může lesní školky často i leknout, protože děti se mohou chovat podle své přirozenosti, jsou samozřejmě často divoké a hlučné, válejí se v kalužích a blátě, jsou tedy špinavé, a lesní pedagogika se je nebojí např. učit pracovat s ostrými noži již v raném věku. Dětem v lesních školkách je dávána větší svoboda, anarchii je však bráněno tím, že jsou vedeny ke spolupráci, nikoliv soutěživosti. Děti jsou díky lesu více samostatné a to i ve věci toho, jak se zabaví. Program nebývá většinou organizován do nějakých řízených činností, ale počítá se s tím, že si hry děti vymyslí samy, přímo v terénu. Mnohé školky proto chtějí, aby si děti z domu nenosily vlastní hračky. Základní důraz kladou lesní školky na pobyt venku, a to po celý rok a za každého počasí. Děti proto musí být vybaveny kvalitním nepromokavým oblečením a do přírody se chodí i za deště nebo, když sněží. Budova školky pak slouží dětem pouze jako základní zázemí, kde je teplo a kde odpočívají, spí nebo se stravují. Hlavní porce času se tráví ovšem mimo ni. Mnohé lesní školky volí i alternativu v tom, kde mají ono zázemí a to v podobě např. jurty, zahradní chatky či maringotky. Výhody pobytu venku rozvíjí hrubou motoriku u dětí a tvořivost, potvrzuje se také, že tyto děti jsou méně nebo kratší dobu nemocné. Pobyt venku je vhodný i pro děti trpících hyperaktivitou. Velký důraz je kladen na stravování. Lesní školky si nevozí jídlo z jídelen, kladou důraz na zdravou výživu a často se lze setkat s vegetariánskou stravou. Kapacita lesních školek bývá omezená, zejména tím, že jeden pedagog může dohlížet maximálně na osm dětí, ne více. Lesní školky se vydávají i za kulturou do divadla nebo i do muzea. Lesní školky se začaly objevovat asi před desíti lety i v České republice a jejich počet přibývá. Ačkoliv to není jistě volba pro každého rodiče, ten, kdo se rozhodne své dítě do nich zapsat, nebude litovat.

V minulých dílech jsme stručně popsali jak fungují Montessori a Waldorfské školy, v této části došla řada na třetí typ alternativy k základnímu vzdělání, na niž rodič může narazit, a tou jsou Scio školy. Co jsou to Scio školy? Společnost Scio byla založena v roce 1995 Ondřejem Štefflem s cílem vytvořit univerzální rozdílové testy pro přijímací zkoušky na střední i vysokou školu po vzoru USA. Od toho, co se přijímacích i maturitních testů chopila společnost Cermat, se začalo Scio věnovat od roku 2015 alternativnímu školství a v tomto ohledu se profiluje doposud. S tím souvisí i aktivní kritika klasického školství, školních osnov, státních přijímaček a maturit společnosti Cermat, pro kterou je Scio známo a je i mediálně vidět. Jen pro úplnost, slovo scio je z latiny, je to sloveso a česky jej lze přeložit jako vědět, znát, rozumět, domnívat se nebo i umět. Sloveso je v singuláru první osoby, znamená tedy doslova “vím”. Jaká je metodologie Scio škol? Scio školy nemají oproti Montessori a Waldorfu tak pregnantně formulovanou metodologii. Jejich přístup je více realistický, pragmatický a utilitární. Berou si tedy prvky z různých alternativ a nebrání se zkoušet nové metody, případně i měnit svůj přístup podle toho, co funguje a co nikoliv. Scio školy totiž vznikly z reálné poptávky dětí i rodičů po lidštějším a méně mechanickém a autoritativním přístupu ve školství. Ten se v praxi navíc moc neosvědčuje, protože neexistuje záruka, že si žáci klasických škol ke studiu vytvoří pozitivní přístup, budou mít úspěch v životě nebo dalším studiu. Své vize a hodnoty definují Scio školy jen do několika velmi obecných termínů jako např. svoboda, morálka, otevřenost, optimismus, aktivita a odvaha a z nich odvozují své další přístupy k výuce. Scio školy nepoužívají klasické učebnice, které považují za zbytečné nebo zastaralé, a reagují tak na rozvoj moderních technologií a zejména internetu. Dítě je zajímá jako individualita, k níž je potřeba najít vždy osobitý přístup. Dítěti je tedy dáván větší prostor v angažování se na podobě výuky a vztahu k pedagogovi. S tím souvisí i snaha dítě spíše motivovat a správně vést, aby se vzdělávalo samo, než je navádět podle osnov. Dítě tedy není známkováno a nemá ani domácí úkoly. Učitelům se říká průvodci a dítě si s nimi buduje osobní přátelský vztah, tedy nikoliv autoritativní. Jak to v praxi vypadá? Podobně jako většina altenativních škol i Scio školy se snaží proměnit tradiční třídy do ideálnější a příjemnější podoby. Scio školy jsou tedy většinou otevřený prostor, police jsou zaplněné pro děti stimulujícími předměty, děti nemusí nutně sedět v lavicích, výuka připomíná hru a absentuje notoricky známé zvonění. První třídy bývají často oddělené, nicméně již druhá a třetí třída bývá již pohromadě. Aby se děti ze všech tříd vzájemně poznaly, mívají i paralelní formu tříd – tzv. koleje, kdy jsou děti z různých tříd jeden den spojeny do skupinek, nejčastěji podle svých zájmů. Jistou kontroverzi však budí Štefflova relativizace nároků školních osnov, kdy bez obalu říká, že je stejně nikdo není schopen fakticky naplnit a žák ani zvládnout. Scio školy s nimi nakládají proto jen velmi volně. Základní předměty jako matematika, český jazyk, angličtina a také tělocvik, jsou vyučovány separátně, zbytek je však zahrnut pod předmět “Svět v souvislostech”, kde v jednotlivých projektech děti prakticky aplikují často abstraktní látku např. z fyziky, chemie, dějepisu, zeměpisu, apod. Podobně jako u většiny alternativních škol není na děti v první třídě vyvíjen takový nátlak, aby se naučily dokonale psát, číst a počítat. Neznamená to však, že by děti byly v něčem zaostalé, jsou spíše vedeny jinak. Mnohdy se číst i psát naučí spontánně, motivováni rychlejšími spolužáky nebo vlastním zájmem si číst dětské knížky, co je baví. Scio školy do osnov zapojují metody jako Hejného matematiku, která nahrazuje zastaralé teorie množin, na které jsme byli všichni dlouho zvyklí. Snaha dítě vyslyšet a vyhnout se tak frustraci, stresu nebo dokonce šikaně, se ve Scio školách řeší otevřeným přístupem a prostorem, ale také tzv. shromážděním, kdy má jednou za týden celá škola jakési plénum, kde mohou děti diskutovat nebo navrhnout změny nebo pojmenovat to, co je trápí. Zásadním elementem Scio škol je také komunikace školy s rodičem. Rodič je každý týden pravidelně informován o průběhu výuky, škola mu není uzavřena, ale pokud chce, může se v ní sám angažovat. Forma třídních schůzek se jmenuje tripartita, tedy jednání ve třech (učitel a oba rodiče) a probíhá soukromě, tedy vždy s jednou rodinou, včetně dětí, které mohou být přítomny. Pro koho jsou Scio školy vhodné? Scio školy jsou vhodné pro rodiče, kteří mají o alternativní výuce nějaké povědomí a jsou přesvědčeni a připraveni na to, co obnáší. Mnozí, kdo hledají jen nějakou privátní elitní školu mohou být zaskočeni tím, že Scio školy kladou větší důraz na emoční a osobnostní vývoj dítěte, než na jejich exkluzivní přípravu na střední a vysoké školy. Oproti jiným alternativám je u Scio ta výhoda, že nelpí na nějaké jasně definované ideologii a metodologii a jsou ochotny se vyvíjet, což jistě stojí za úvahu.

Minule jsme si řekli něco málo o Montessori školách a dnes nás čeká další typ alternativy, která se u nás těší velké oblibě, a tou je antroposofická pedagogika, která je známější jako waldorfská pedagogika či zkráceně Waldorf. Na první pohled by se mohlo zdát, že Montessori a Waldorf jsou v zásadě velmi podobné systémy výuky, protože oba kladou důraz na stejné věci. Týkají se zejména přístupu k dítěti, které je vnímáno od počátku jako individualita. Z toho vychází poté modelování osnov, které vycházejí vstříc jeho věku, nikoliv naopak. To platí zejména pro první stupeň, který klade velký důraz na výuku formou hry a volnější režim jejího průběhu, kdy dítě není nutno ihned striktně „lámat” nebo „zvykat”, jak je to běžné na mnoha klasických školách. Oba systémy jsou si podobné však jen vnějškově, to, co je odlišuje, je filozofie přístupu a oblast poznání, z nichž čerpají. Zatímco tedy Montessori je založena na vývojové psychologii a klasické medicíně, Waldorf vychází z antroposofie, která je z větší části postavena na duchovních a jasnovidných poznatcích jejího zakladatele Rudolfa Steinera. Zatímco tedy Montessori je postavena na racionálním základě, Waldorf je jednou nohou v esoterice. Ale nelekejte se, waldorfská pedagogika je zformulována do velmi věcné a praktické podoby. Je tedy plně funkční a uznávána MŠMT. Kdo to byl Rudolf Steiner? Abychom však pochopili velmi specifickou povahu waldorfské pedagogiky, musíme si říct alespoň několik základních informací o jejím zakladateli Rudolfu Steinerovi (1861 – 1925). Steiner se narodil v Rakousku-Uhersku (v dnešním Chorvatsku) a sám sebe popisoval jako dítě, které mělo dar jasnovidnosti. Tento zvláštní vklad do života však využil velmi konstruktivně a snažil se propojit onu duchovní zkušenost s praktickou rodinou každodenních povinností. Steiner byl zároveň i pilným studentem přírodních věd, působil na akademické sféře (redigoval vědecké dílo J. W. Goetha) a byl i velmi racionální člověk. Steiner se stal členem teosofické společnosti, kterou za čas opustil a založil si vlastní – antroposofickou. Teosofie byla organizace věnující se studiu mysticismu a náboženství a svou nauku čerpala primárně z indických duchovních nauk. Steiner převzal část její terminologie, se kterou se čtenář jeho knih setká, a vklínil ji do evropské křesťanské tradice. Zároveň ji napojil na Goethovo filozofické dílo, a to zejména jeho teorii barev. Steinerova antroposofie vnímá člověka nejen jako fyzickou bytost, ale i jako bytost duchovní. Dokonce je pro ni ve středu veškerého dění. V duchu indických nauk ji poté strukturuje do několika „těl“, v nichž člověk paralelně existuje a která se postupně rozvíjejí a to buď přirozeně stárnutím, nebo vlastním cvičením. To souvisí i s osnovami waldorfských škol, protože u malých dětí jsou tato těla ještě ve „vývoji“ a proto je jim výuku třeba přizpůsobit (např. racionalita se podle antroposofie rozvíjí až ve vyšším věku dítěte, proto první stupeň neklade tak velký důraz na intelektuální dovednosti dětí). Přesah do esoteriky však činí z waldorfské pedagogiky pro mnohé ne úplně snadno stravitelnou překážku a často je i předmětem kritiky, protože není založena na empiricky ověřitelných faktech. Na druhé straně waldorfská pedagogika je v mnoha věcech nohama na zemi, je funkční a je inspirací nejen pro další vzdělávací alternativy, ale i pro klasické školství. Jaká jsou specifika Waldorfu? Obecně řečeno zatímco klasické školství preferuje ryze intelektuální stránku přístupu ke vzdělávání dítěte, waldorfská pedagogika připojuje důraz na prožitek, praktickou řemeslnou činnost a umělecké aktivity. Učitel také pohlíží na dítě jako na duchovní bytost, která má možnost se všestranně vzdělávat a učitel ji vede pouze k tomu, aby byla schopna převzít výchovu sama sebe. Jak se to však prakticky ve Waldorfu projeví? Prvním velkým rozdílem je rozdělení výuky hlavních předmětů do bloků, kterým Waldorf říká poněkud monumentálně – „epochy“. Každá z epoch zabere 3 – 4 týdny a denně jsou jim věnovány ráno a dopoledne přibližně dvě hodiny. Třída se v nich věnuje vždy jen jednomu ze základních předmětů (např. matematice, českému jazyku, přírodovědě, dějepisu, apod.), aby se do nich mohly děti plně ponořit a nerušila je paralelní výuka dalších předmětů. To však neznamená, že by děti dělaly nějakou monotónní činnost, spíše naopak. Cokoliv dalšího, co děti ve škole po epoše vykonávají (např. nějakou uměleckou činnost, studium cizích jazyků) je podřizováno tomuto základnímu tématu. Pro waldorfskou pedagogiku je také typické nepoužívání klasických učebnic a žák si ve vlastním sešitu formuje jakousi vlastní učebnici. Říká se mu “epochový” sešit a dítě si do něj zapisuje vše podstatné. Pro Waldorf je důležitý také rytmus pomocí pohybových aktivit, které se využívají k memorování nutné látky. Důraz je kladen na podnícení obrazné fantasie. Písmena abecedy nebo čísla se tedy barevně kreslí, žák se soustředí nebo má doslova „prožít” jejich tvar a formu. Jak již bylo řečeno, klade Waldorf velký důraz na studium jazyků a to již v první třídě. To sice v dnešní době není úplnou novinkou, ale waldorfští žáci se často učí v podstatě ihned dva jazyky. S klasickou gramatikou se však děti začnou seznamovat až od 4. třídy, do té doby se učí jen poslechem a nápodobou. Pokud rodič zapíše dítě na Waldorf, musí se připravit na to, že se nemusí v 1. třídě naučit číst a psát na takové úrovni jako na klasické škole. Waldorfská pedagogika klade (podobně jako antroposofie) velký důraz na tvar písmen a jejich smysl. Velmi specifické je také ruční napsání vlastní čítanky rodiči, z níž se poté žák učí číst. Zatímco na klasických školách bývají umělecké předměty jako výtvarná, hudební či dramatická výchova brány jako relaxace po náročnějších hlavních předmětech, pro Waldorf jsou to předměty klíčové. Pro Waldorf je důležitý rytmus, teorie a prožitek barev a také recitace či divadlo, které se zapojují do slavnostních představení, která se konají každý měsíc (slaví se např. Sv. Michal, Sv. Martin, Advent, Tři králové a Masopust). Mezi další důležité předměty patří ruční řemeslné práce a také pro antroposofii velmi specifické předměty jako eurytmie (antroposofický výrazový tanec) nebo kreslení forem. Jak poznat pravý Waldorf? Waldorfská pedagogika se těší velké popularitě. Vyšlo u nás hned několik desítek Steinerových spisů, a to hned u několika nakladatelů. Výsledkem toho je již 17 základních škol, kolem 20 mateřských, a dokonce i některé specializované. Mnozí rodiče však úplně netuší, že podstata Waldorfu – antroposofie – má trochu zvláštní filozofii, která není postavena na materialistickém, racionálním či psychologickém základu, ale vnímá člověka jako “duchovní” bytost, včetně mnoha světů, které nejsou hmotné a v nichž každý z nás údajně paralelně existuje. Mnozí rodiče bývají často poté trochu zaskočeni, protože waldorfská pedagogika není jen nějaká alternativa ke klasické pedagogice, ale stojí vlastně v její přímé opozici. Není neobvyklé, že na waldorfské školy je poté vyvíjen tlak, aby se „připodobnily” školám klasickým. Školy se snaží rodičům vyjít vstříc a mnohé z nich se poté od antroposofických axiomů odklánějí a stávají školami s uvolněnějším přístupem. Waldorfská pedagogika měla vliv i na další alternativní systémy jako jsou například lesní školky, které přebraly identické prvky vedení malých dětí, nikoliv však nauku antroposofie. Inspirovat se nechaly i mnohé základní školy, které opouštějí klasické písanky, práci s množinami a psaní domácích úkolů. Nicméně ten, kdo hledá pravý Waldorf, si musí ujasnit, zdali ví přesně do čeho jde, a nebo naopak, zdali pedagogové na příslušné waldorfské škole berou antroposofii vážně. Autor obrázku Krejci.praha6 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

Každý rodič si asi na vlastní kůži pamatuje, jak to chodilo na škole ještě za normalizace nebo i po listopadu 1989. Ať tak či onak, mělo to své mouchy a často to byly mouchy docela velké. Mnozí rodiče budoucích prvňáků, kteří prošli státní školstvím, proto hledají změnu v podobě nějakého alternativního přístupu a do státních škol, pro které se zažil termín “klasika”, je zapsat již nechtějí. Výhody státních škol jsou asi zjevné. Jsou zdarma a každý rodič je má ve spádové oblasti, tedy blízko bydliště. Mnohé z nich navíc nejsou vůbec špatné, některé jsou i velmi dobré, a tak často není co řešit. Mnohé rodiče však trápí jiná otázka. Proč poslat vlastní dítě do typu školy, s nímž měli sami problém. Mnozí z nás si následky ze státního školství nesou i dodnes nejčastěji v podobě špatných vzpomínek, ale i neuróz a zakořeněného stresu z nesplněných úkolů, testů. V horších případech i snížené sebevědomí ze systematického komandování nebo dokonce šikany. Klasické školství v nás podpořilo i soutěživost a také to, že o věci by se měl pokoušet jen ten nejrychlejší nebo nejlepší, ti, co mají s něčím problém, by toho raději měli nechat. Proč hledat alternativu? Nejprve to pozitivní. Alternativní školství vám zaručí, že budete mít jistotu, že se vašemu dítěti někdo opravdu bude věnovat a bude klást důraz nejenom na vnější výsledky ve studiu, ale i jeho harmonický osobnostní rozvoj. První třída je sice pro každé malé dítě tak trochu šok, ale v případě alternativního školství, rozdíly v přístupu poznáte často již po prvním pololetí. Děti jsou spokojenější a radostnější, do školy se tětí a neztrácí chuť k učení. Díky tomu je také velká šance, že si nevytvoří špatné návyky, nemluvě o tom, že nezažijí šikanu nebo nějakou formu týrání hned v první třídě. Alternativní pedagogika na druhou stranu je spíše investicí do budoucnosti dítěte, než nějakou elitní formou školství, která vychovává studijní supermany. Oproti “klasice” mají alternativy však i několik nevýhod. Ministerstvo školství na ně nepřispívá takovou měrou a platí se tedy školné, které může být často i docela vysoké. Těchto škol je také docela málo a bývají jen ve větších městech. Je tedy potřeba se připravit na to, že do nich budete dojíždět, což je namáhavé zejména během prvního pololetí, kdy je zima a brzy se začne stmívat. Velký problém je také to, že v momentě, kdy do nějaké z alternativních škol své dítě zapíšete, není již cesty zpět. Tedy přechod do „klasiky“ je přinejmenším vysoce náročný, protože osnovy zejména na prvním stupni základních škol, se velmi liší. Dítě v alternativě se často nenaučí číst a psát tak rychle nebo podle norem a metodiky klasických škol. Pokud se tedy přestěhujete z města na vesnici, může to být problém. Šok mohou zažit však i absolventi prvního stupně alternativních škol, kteří přecházejí na střední školy, protože si nemusí zvyknout na striktní řád, který na ně čeká. S tím souvisí i obava mnoha rodičů, kteří musí zajistit, že budou dostatečně připraveni na přijímací zkoušky, tedy zničehonic vstoupí do osnov klasického školství a něco budou muset dohnat. Rodiče tedy činí závažné rozhodnutí, protože si v některých případech budou muset zajistit i doučování. Protože se blíží zápis do prvních tříd, který bude na jaře, a mnozí rodiče malých prvňáčků budou stát před nelehkou volbou, rozhodli jsme se pro vás připravit seriál, kde ty nejznámější z alternativních přístupů k výuce stručně zmapují. V tomto díle to bude Montessori pedagogika. Kdo to byla Maria Montessoriová? Nejprve základní data. Zakladatelkou Montessori pedagogiky byla italská lékařka a pedagožka Maria Montessoriová (1870 – 1952), která se zaměřovala na výchovu postižených dětí a v roce 1907 otevřela Dům dětí, který byl určen pro chudé děti předškolního věku, tedy od 3 do 6 let, a její projekt bychom dnes označili asi za školku. Montessoriová pracovala ve skromných podmínkách a první pomůcky a vybavení pocházely z její předchozí práce, kde se starala o retardované děti, tedy děti, které vyžadovaly velmi pečlivý přístup a metodiku, jak je naučit alespoň elementární samostatnosti. Pro předškoláky se tento přístup ukázal jako univerzálně platný, protože tyto pomůcky vyhovovaly i malým dětem, u nichž se teprve základní kognitivní funkce rozvíjejí. Jaká je filozofie Montessori pedagogiky? Návštěva Montessori školek a škol je velkým zážitkem nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jejich prostor je totiž zařízen tak, aby vyhovoval primárně dětem a ony se tak mohly plně ponořit do studia. Nezasvěcený návštěvník často navíc ani nepozná, že zrovna probíhá nějaká výuka, protože děti se v Montessori vzdělávají totiž sami. Montessori pedagogika klade v první řadě veliký důraz na vhodné prostřední, pomůcky a jejich rozmístění v prostoru. Nábytek je umístěn vždy do koutů místností a je nízký, aby děti na všechny věci dosáhly. Typické jsou police s mnoha přihrádkami, kde jsou přehledně vyskládány předměty, které slouží ke hře i ke studiu, přičemž obě kategorie dětem mnohdy splývají. V učebnách chybí nejen lavice, ale i katedra pro učitele, prostor je tedy otevřený a děti často sedí v kroužku na koberci nebo se věnují individuálním úkolům, kde se jim zrovna chce. Odlišnost Montessori přístupu však není jen v pomůckách, nábytku a vnějších věcech, ale naopak v jeho filozofii a celkovém přístupu k dítěti. Tedy zásadní je zejména přístup pedagoga, který je oproti běžné kantořině, mnohem pasivnější a prioritu zde hraje dítě. V očích Montessori pedagogů je dítě totiž schopno se vzdělávat a utvářet samo. Pedagog je mu pouhým průvodcem, pozorovatelem, ale je mu i rovným partnerem. Pokud mu v něčem pomáhá, je to zejména tím, že mu vytvoří prostředí či atmosféru, v němž se může dítě samo rozvíjet bez jeho aktivní pomoci a na věci si tak říkajíc přijít samo. Ačkoliv má Montessori pedagogika svou filozofii, a tedy i mnoho teorií, důraz je kladen zejména na praktickou zkušenost a reálné aktivity. Dítě si proto musí věci samo ohmatat a naučit se s nimi zacházet. Určuje si také vlastní rytmus a délku studia, díky čemuž se do něj může ponořit na jak dlouho chce. Do učení není nijak nuceno, nemá úkoly a zájem o věci a látku si musí vyvinout samo v sobě. Z toho vyplývají i další pracovní principy, kterými je například nenapomínání, netrestání, absence jakéhokoliv nátlaku, důrazu na soutěživost, odměny a tresty. Protože se jedná o smíšené třídy, kde je rozdíl mezi dětmi i tři roky, každé z nich může pracovat na vlastním úkolu a počítá se s tím, že menší děti okoukají mnoho věcí od starších, včetně pokročilejší látky, která na ně teprve čeká. Krédo Montessori pedagogiky to nakonec naznačuje samo – „pomoz mi, abych to dokázal sám“. Jak poznáte pravou Montessori školu? Vybavení Montessori školky nebo školy není zrovna levné, což se často promítá i na školném. Ministerstvo školství alternativním školám nedělá vetší potíže, ale nepodporuje je nijak výrazně aktivně. Montessori školek je v současnosti kolem stovky, škol je asi polovina a existuje i devět středních Montessori škol. S Montessori prvky se však můžete setkat i u jiných škol, nějaký patent na tuto metodu u nás neexistuje. Mnohé školy proto rády přebírají Montessori prvky, tedy zruší lavice, katedry, učí na koberci uprostřed třídy a police zaplní hračkami. To sice není na škodu, ale pravé Montessori to ovšem není, protože Montessori pedagogové musí projít výcvikem a školeními, které korelují s představou zakladatelky této pedagogiky o tom, jaký by měl mít pedagog přístup. Pro mnohé jsou to možná detaily, jemné nuance a drobnosti v náhledu na svět a na ty druhé, v praxi se však projeví velmi viditelně a reálně. Jeden takový příběh možná naznačí v čem tato specifičnost spočívá. Montessori vede děti k samostatnosti a učitel dává prostor zejména jim. Na jedné z výprav se děti z jedné Montessori školy, proto měly na nádraží rozhodnout do jakého z vlaků nasednou. Děti, které s cestováním neměly větší zkušenost, se samozřejmě spletly a nastoupily do vlaku, který mířil jiným směrem. Každého z nás by asi napadlo je na to ihned upozornit a odvést je na správný spoj, Montessori pedagožka však musela zatnout zuby a nechat své žáky zakusit si situaci, že dojedou někam jinam a musí si dávat větší pozor. Poučení, které z toho plyne a instruuje názorně tuto metodu je to, že děti si musely celou zkušenost prožít samy s tím, že byly zodpovědné za svůj omyl. Jisté je, že jejich zážitek zaručí, že na podobné věci již budou myslet a budou si podobné věci vždy ověřovat. Ale ruku na srdce, kdo z nás by měl na to tu trpělivost a děti nenavedl na správný vlak? Autor obrázku KJJS [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons

Když se dítě nechce učit? Co si budeme nalhávat, každý z nás si na to živě pamatuje. Už v první třídě to byl šok, množiny, písanky a dny, které jsme místo běhaní venku, zbytečně promarnili ve školních lavicích. A vrcholem prvňákova zasvěcení do školního života byly pak domácí úkoly. “Proč se mám ještě učit doma?” Ptá se nejedno dítě, znavené hodinami strávenými v lavici. Je to logická otázka, ale nemá řešení. Domácí úkoly jsou požadavek našeho školství. Plní představu, že látku je potřeba opakovat nonstop a řeší i to, když se nestihne vše probrat. Nad tím, že úkoly jsou povinnost, bohužel nemá smysl moc filozofovat a dítě si na ně musí zvyknout. Na rodiči je, aby dohlédl, aby si vytvořilo dobré návyky, zbytečně se nestresovalo, nenaučilo se prokrastinovat a ideálně v nich našlo, alespoň nějakou náplň. Níže si uvedeme alespoň čtyři základní okruhy, jak svému dítěti alespoň trochu pomoci. Buďte mu oporou Samostatnost dítěte je hezká věc, ale nelze na něj přesunout hned všechnu zodpovědnost. Malý školák navíc nemá velkou motivaci se učit a škola se často postará o to, že se mu studium brzy znechutí. Pokud je tedy dítě ještě malé, dbejte na to, že víte, co se ve škole děje a dohlížejte na to, aby mělo napsané úkoly. Napište si jeho rozvrh, ptejte se, co dnes probrali, projděte si jeho učebnice, včetně sešitů a žákovské knížky. Buďte mu oporou, nepište však úkoly za něj! Od povinnosti k návyku Po pár týdnech se z prvotního šoku může stát nudná rutina. Svým způsobem to není ale zase tak špatné, jen je potřeba vytvořit si pozitivní návyk. Domluvte si s dítětem nějaký postup, jak budete úkoly psát. Stanovte si systém a ideálně místo, kde se úkoly budou pravidelně psát. Pokud si dítě vytvoří pozitivní návyk, naučí se navíc, jak se správně učit, memorovat a poradit si s větším objemem látky. Kdo to zvládne, bude připraven na střední a zejména vysokou školu, protože tam je houževnatost a disciplína cílem k úspěchu. Nepřehltit se Někdy je však látky skutečně dost, nebo je tak obtížná, že vyžaduje více hodin i po škole. Velmi funkční proto bývá dítě naučit rozdělit si nepříjemné úkoly do několika fází nebo na menší úkoly, které bude plnit postupně. Mořit se a nutit se sedět u stolu po několik hodin, může mít totiž často opačný efekt. Ten, kdo se přehltí, může ztratit jakoukoliv motivaci a začít prokrastinovat, což je špatně a hlavně se to může stát špatným návykem. Často postačí si naopak na nepříjemný úkol vymezit méně času, což zmírní představu nekonečné úmorné práce, a snažit se pracovat na maximum. Vzbudit zájem a motivace Mnoho rodičů dělá tu chybu, že nabízí jako odměnu za úkoly pamlsky nebo koukání na oblíbený pořad. To funguje jen někdy a často se to může stát právě Achillovou patou, kdy si dítě převrátí posloupnost a odměňuje se, dříve než započne studovat. Efektivnější, ač mnohdy i obtížnějších, z cest, je u dítěte probudit nějaký osobní zájem o příslušnou látku. Jednou z možností je třeba mu dát probíranou látku do souvislostí s reálnými věcmi nebo i profesí, která se jí věnuje. S internetem lze také dělat zázraky, vše lze vygooglit nebo si najít video, kde se daná činnost, fenomén nebo živočich, objevují. Mnohá videa navíc obsahují i výklad látky doplněný obrázky. Za pět minut tak lze pochopit věci, které bychom z knih studovali celé hodiny. Samostudium doma není zrovna lehká věc, málokteré dítě jí dá přednost před hračkami nebo tím, že si vyrazí ven, proto je potřeba jej k tomu vést a dát si práci mu vytvořit dobré návyky!

Konec školního roku se neúprosně blíží a každému žákovi i studentovi nastává období, kdy musí zabrat a pokusit se vylepšit si špatné známky, které mu hrozí na vysvědčení. Náhlá nutnost intenzivní přípravy na různé zkoušky, testy a písemky, kterými si každého žáka učitelé rádi prověří, však není pro děti i teenagery vůbec snadná věc. Na přelomu jara a léta je venku již hezké počasí a nikdo nevidí důvod, proč dobu strávenou ve školní lavici, navyšovat ještě doma za stolem. S úbytkem volného času k relaxaci a na koníčky, může přijít i špatná nálada, nechuť ke studiu a následný stres. Hledání strategie, jak to vše úspěšně zvládnout, může vést k mnoha výčitkám a skřípění zubů. Měli jsme se začít učit dříve, soustavně a samozřejmě vždy více, tedy ideálně i po škole v našem volném čase. To samozřejmě není vůbec reálné a pokud člověk není pověstný “šprt”, který se učí účelově nebo aby se zavděčil paní učitelce, je skoro jisté, že tento ideál nikdo nikdy nenaplní. Neházejme ale flintu do žita! Níže si uvedeme několik rad, tipů a triků, jak toto období přežít. 1. Plán a načasování Udělejte si jasno v tom, co přesně se musíte doučit a za jak dlouho to musíte zvládnout. Hned teď si vezměte tužku a papír a pište si: Na kterých předmětech musíte zabrat? Jaká témata v rámci těchto předmětů si musíte dostudovat? Kolik hodin volna vám ještě zbývá? Přesněji řečeno, kdy se vracíte ze školy a kdy chodíte spát? A kolik času si musíte vyhradit pro jiné zájmy a povinnosti? A teď – kolik hodin si myslíte, že vám studium jednotlivých předmětů bude zabírat? Dá se to nějak reálně zvládnout? A jak? 2. Neučte se sami Řekneme, že jednoduchou matematiku time-magementu máte již za sebou. A je asi dost pravděpodobné, že vaše výpočty budou vycházet v záporných číslech. Sami na to nestačíte a času je málo. Řešení ovšem není v kvantitě hodin, které za stolem nad učebnicí strávíte, ale v jeho kvalitativním využití. Buď máte k dispozici nějaké tipy a triky, jak se lépe učit (některé z nich vám prozradíme níže), nebo najdete někoho s kým se budete učit a kdo o dané látce něco ví. První, kdo se nabízí, je kamarád či kamarádka, kteří studují stejnou látku jako Vy, případně i trpělivý rodič. Když ovšem hodně teče do bot, nikdo podobný není po ruce nebo jde o složitější látku, budete si muset najít někoho, kdo se na doučování specializuje. První variantou je soukromý učitel (často vysokoškolák nebo učitel v důchodu), variantou druhou je škola na doučování, která vám zajistí rovnou celý servis. Negativa jednotlivce jsou v nedostatku kontroly a standardu a nabízí se najít instituci, která to za vás vyřeší (např. Škola Populo). 3. Efektivita Máte tedy plán, máte i někoho s kým se učíte, ale látka vám i přes to pořád do hlavy sama nenatekla. Kde je tedy háček? Háček je ve vás samotných. Tedy spíše ve vašem mozku a v ní uložené paměti. Tito dva kamarádi se velmi rádi brání čemukoliv, co je oba (a tedy i nás) nudí. Na výhrůžky zlé paní učitelky neslyší, protože jim pětka na vysvědčení zjevně nevadí. Zlobí jak malé děti, odtahují vás od úkolů, které by se se daly s trochou vůle za pár dní soustavného učení zvládnout, směrem k zábavě a tomu, čemu se dnes moderně říká “prokrastinace”. Je jim jedno, že vám toto lelkování práci nijak neukrátí a čas si budete muset nahradit. Mozek a paměť tedy nutno nějak přesvědčit a vyzrát na ně. Tupý dril a memorování, ke kterému nás ve škole často vedou, na ně moc nefunguje. Zkusme najít tedy něco, co na nás zabírá. 4. Zájem Jednoduchým trikem mysli, jak zvýšit efektivitu učení, je vybíravou paměť zaujmout něčím atraktivním. Jste zvědaví? A chcete vědět, jak věci fungují nebo k čemu jsou užitečné? Pak máte bod plus. V dnešní době internetových vyhledávačů s nepřeberným počtem obrázků a videí můžete nejen získat extrémně rychle základní přehled a představu o dané látce, ale často se do ní i ponořit a najít fascinující a překvapivé souvislosti. Nechápete nějaký fyzikální zákon či chemickou reakci? Nevíte, jak si představit podivného bezobratlého tvora nebo mikroorganismus? Není vám jasná nějaká souvislost z dějin středověku? Vše toto se dá pochopit velmi rychle a pokud vzbudíte zájem, uvidíte, kolik detailů vám o dané problematice v paměti uvízne. Brzy zjistíte, že pokud něčemu opravdu rozumíte, najdete pro to i jasnou praktickou aplikaci. 5. Paměťové triky Pokud vás příslušná látka opravdu nebaví nebo patříte k těm, co nejsou tolik zvídaví a jen se to musí “nadrtit”, pak musí ke slovu přijít techničtější metody. První úvaha je jednoduchá? Proč nám, i přes tu všechnu snahu a hodiny strávené ve škole, v paměti nic nezůstává? A jak je možné, že si to neumíme vybavit, když potřebujeme? Důvod je ve filtru, který mezi sebou mají krátkodobá a dlouhodobá paměť. Ta první má kapacitu velmi omezenou a je to jen jakási čekárna pro informace. Ta druhá má kapacitu nejspíš neomezenou, ale její “skladníci” si vybírají, co do ní uloží, a mají docela přísná pravidla. Bohužel my jsme až ti poslední, kdo mají vliv na to, co se nakonec do onoho “skladu” dostane. Minimálně si to musíme u svých “zaměstnanců” obhájit a často i vytvořit i nějaký trik a menší podvod, aby se dělo to, co chceme. Základní technikou, jak dlouhodobé paměti něco vštípit, jsou mnemotechnické pomůcky. Ty mají velmi často formu hry. Jsou to básničky, které se rýmují nebo dětské barevné obrázky. Ty naši paměť zjevně hodně baví. Oním trikem je, že do nich zašifrujeme požadovaný komplex informací, který by se jinak nedal snadno zapamatovat. Příkladem, který každý z nás zná, jsou vyjmenovaná slova (jako např. befelemepesseveze). Tato technika je velmi dobrá k tomu, abyste se naučili posloupnost slov, mezi nimiž není jasná kauzální souvislost. Ale ne na vše nutno používat tak kryptické techniky a mnozí z nás nemají tak dobrou auditivní paměť. Naopak většina z nás má paměť vizuální. Jednoduchá vizuální technika je např. tato – napište si deset slov, které spolu zjevně nesouvisí a snažte se mezi nimi ty souvislosti vytvořit tím, že si je představujete jako obrázky nebo scénky. Výsledkem bude často nesmyslná a mnohdy i vtipná představa. Slova jako papoušek, telefon a kolo spolu nemají moc společného. Když si ale představíme papouška, který telefonuje a jede při tom na kole, naše paměťová centra ji uchovají s největší radostí. Tuto techniku lze trénovat a díky ní lze uchovat v paměti i celé řetězce slov. Má to jeden háček, a to, když nám nějaký z obrázků vypadne. Podobná menší porucha může zbořit i celou konstrukci. Aby k něčemu podobnému nedocházelo, lze využít prostorové paměti, o které mnozí z nás ani netuší, že ji mají k dispozici a lze ji trénovat denně. Tento typ paměti pracuje s místy, v nichž se musíme každý den pohybovat a známe zde i drobné detaily, které na cestě těmito prostorami bezprostředně potkáváme. Může se jednat o místa, která míjíme denně na naší cestě do školy nebo do práce, a samozřejmě i o místa, kde žijeme a jež známe pravděpodobně ještě detailněji. Může se však jednat i o naše vzpomínky na místa našeho dětství (např. dům prarodičů), místa úplně vymyšlená či úplně fantastická, která nemají základ v realitě. Podstatné v těchto prostorách je fixovat si jednotlivé předměty (např. hřiště, lavičky, stromy, telegrafní sloupy, apod.) a k nim přiřazovat slova, která si chcete zapamatovat. Proces vzpomínání probíhá tak, že ve své mysli po tomto prostoru chodíme a u jednotlivých míst nám naskakují žádaná slova. V ní lze překvapivě uskladnit velké množství informací a to tak, že jsou jsou umístěny velmi přehledně. Této technice se říká paměťový palác. 6. Zpátky na začátek Po tom, co zvládnete alespoň jednu z výše zmíněných technik a úspěšně složíte zkoušky, začne vše opět nanovo. Vrátíte se zpět do školy a přestože se její osnovy nezměnily, vy jste jiní lidé. Může se vám stát, že dříve nudný výklad paní učitelky, vám nyní dává smysl. Již se umíte učit, víte, jak být efektivní a protože studujete soustavně, máte informace o látce i z internetu. Díky soustavnosti víte, že se stačí učit často jen málo a krátce, abyste se nezahltili. A protože ovládáte důmyslné paměťové techniky, nemusí vás frustrovat, že zapomínáte.

Mnozí z nás to znají. Termín testu, důležitého zkoušení, přijímacích zkoušek, či maturity se nezadržitelně blíží. Vnímání času se mění. Přijde nám, že ubíhá stále rychleji a že nemůžeme stihnout naučit se vše, co je od nás požadováno. Zároveň máme pocit, že vynaložené úsilí neodpovídá kýženému efektu. „Já si z toho nic nepamatuju! Tohle nikdy nemůžu dát! Už se z toho učení fakt zblázním!“ Co v takové situaci dělat? Chtělo by se říci, že tady je každá rada drahá. Přesto jsme si pro vás připravili několik osvědčených doporučení, která jistě stojí za to vyzkoušet v případě menší či větší studijní krize. Čerstvý vzduch pomůže Zní to sice banálně, ale přísun čerstvého vzduchu dokáže téměř zázraky v případě potřeby nabrání nových sil a energie do učení, či obecně jakékoliv duševní činnosti. Nejrychlejší a nejdostupnější variantou je otevření okna. Ještě lepší službu učiní krátká procházka, anebo jakákoliv venkovní fyzická aktivita dle osobních preferencí a zájmu. Lze namítnout, že v takové chvíli na žádnou podobnou činnost není čas ani nálada, nicméně zkušenosti říkají, že alespoň na chvíli vypnout, ideálně někde venku, je pro novou chuť do studia výbornou volbou a investicí, která se bohatě vrátí. Změna prostředí Všimli jste si, že někde vám jde příprava do školy skoro sama od sebe a jinde se ani přes veškerou snahu nedokážete soustředit. Právě nalezení oblíbeného místa či koutku pro učení je také jedním z hlavních předpokladů efektivní přípravy do školy. Někteří z nás potřebují absolutní klid, jiní snesou nějaký ten rušivý element. Existují i tací, kteří říkají, že bez sluchátek na uších a své oblíbené hudby by se vůbec nemohli učit. V každém případě, konkrétní místo a prostor, v němž probíhá příprava do školy, ať už se jedná o běžné psaní úkolů, anebo systematické učení k důležité zkoušce, by mělo být k tomuto účelu pokud možno co nejvíce uzpůsobeno. Ve dvou se to lépe táhne Novou a tolik potřebnou motivaci nám dodá, jestliže do naší školní přípravy zapojíme někoho dalšího. Může to být spolužák, ale klidně i někdo jiný – třeba sourozenec, anebo starší parťák. Zkrátka kdokoliv, s kým se můžeme navzájem podporovat, poradit si, sdílet, vysvětlovat a podobně. Do učení se tak může dostat i zdravá soutěživost, neboť při společné přípravě dvou či více spolužáků lze porovnávat jednotlivé pokroky. V případě pomoci ze strany staršího sourozence, případně zkušenějšího studenta, je pak takový parťák užitečný nejen ve smyslu předávání znalostí, ale také určité inspirace a dohledu. Energie je základ Ač se to možná nezdá, i při učení spotřebujeme mnoho kalorií. Dostatečný přísun jídla i pití během procesu učení je tak dalším z předpokladů úspěchu našeho snažení. Samozřejmě by se z plánované přípravy do školy nemělo stát hodování, kdy naši pozornost bude přitahovat spíše občerstvení než materiály do školy. Proto lze doporučit například zakousnout něco dobrého k jídlu krátce předtím, než se vrhneme a naplno ponoříme do skript, notebooků, sešitů či lejster. Zároveň bychom měli mít stále po ruce, anebo alespoň v dosahu několika kroků, osvěžení v podobě vody či jiného (nealkoholického :-)) nápoje. Se Školou Populo učení do hlavy určitě poleze V naší škole si i díky bohatým zkušenostem našich lektorů uvědomujeme, že žák nemusí být vždy naladěn na vlnu pozitivní motivace do učení, anebo se zrovna nemusí nacházet v té pravé studijní formě, a tak nepodceňujeme ani zdánlivé maličkosti, jež ve výsledku mohou velmi ovlivnit efektivitu bojové vzdělávací mise za lepší známky na vysvědčení. Klidné prostředí útulných a moderních učeben, vždy připravené čerstvé občerstvení a také především citlivý či důsledný dohled našich kamarádských a zároveň odborně zdatných lektorů tvoří osvědčený mix ingrediencí, proti kterým bude i ta největší nechuť k učení, či snad počínající zoufalství, zcela bez šance.