Přijímací zkoušky jsou pro mnoho dětí i rodičů jedním z nejstresovějších období školního života. Vedle samotné přípravy totiž často přichází i velký tlak na výkon, obavy z neúspěchu nebo srovnávání s ostatními. „Rodiče by měli upozadit vlastní ego a představy o tom, čím se budou chlubit okolí,“ říká metodička Školy Populo Michaela Kudláková, která mimo přípravu studentů na pomáhá rodičům najít způsob, jak být dětem v tomto náročném období oporou. Michaela Kudláková jako metodička ve Škole Populo pomáhá posouvat kvalitu doučování neustále dopředu. Pro lektory je parťákem, na kterého se mohou kdykoliv obrátit. Své dlouholeté zkušenosti předává i studentům a jejich rodičům, a to prostřednictvím webinářů zaměřených na úspěšné zvládnutí přijímacích a maturitních zkoušek. Máte pocit, že jsou dnes děti kolem přijímaček pod větším tlakem než dřív? Nedokážu úplně posoudit, jestli je dnes tlak kolem přijímaček větší než dřív, ale určitě vnímám, že obecně roste tlak na děti ve smyslu „musíš se dobře učit, aby ses dostal na kvalitní školu a jednou se dobře uživil“. Často se tím vytváří představa, že jediná správná cesta vede přes studium a práci „hlavou“. Paradoxem ale je, že to mnohdy neodpovídá ani tomu, co děti skutečně baví a v čem jsou dobré, ani tomu, co dnes potřebuje trh práce. Řemesla nebo praktické obory jsou dnes obrovsky ceněné a šikovný řemeslník má často mnohem jistější uplatnění než absolvent některých všeobecných škol. Odkud tento tlak nejčastěji přichází a jakou roli v tom hrají očekávání rodičů? Velkou roli v tom samozřejmě hrají i tato očekávání. Většinou jsou vedená dobrým úmyslem – chtějí dítěti zajistit co nejlepší budoucnost. Někdy ale mohou nevědomky vytvářet pocit, že hodnota dítěte stojí na tom, na jakou školu se dostane. A právě to bývá pro děti psychicky velmi náročné. V praxi se navíc bohužel často setkávám s tím, že děti nejsou motivované vlastní touhou po úspěchu nebo radostí z učení, ale spíš snahou naplnit očekávání okolí. Jejich motorem bývá strach ze selhání, obava z reakce rodičů nebo pocit, že „musí“. Jenže pokud je motivace postavená hlavně na strachu a tlaku, nemá ten podpůrný charakter, který by mít měla. Dlouhodobě totiž právě vnitřní motivace a zdravé sebevědomí tvoří základ skutečného úspěchu i psychické odolnosti. Rodiče často v dobré víře říkají věty, kterými chtějí situaci zlehčit. Jaké následky může mít, když rodič bagatelizuje situaci větami typu „o nic nejde, jsou to jen přijímačky“? Zkuste si to představit sama na sobě. Čeká vás nějaký velký úkol – důležitá zkouška, řidičák nebo jiná situace, ve které máte prokázat své schopnosti a vědomosti. Máte obavy, nejste si úplně jistá, jestli to zvládnete, a v tu chvíli přijde někdo blízký a řekne: „Vždyť je to jen zkouška, to dáš.“ Člověk většinou chápe, že to ten druhý myslí dobře, ale zároveň ho to může vnitřně naštvat. Ne proto, že by nechtěl podporu, ale protože má pocit, že jeho strach někdo shodil nebo zlehčil. Jenže pro něj ten strach skutečný je a intenzivně ho prožívá. Místo úlevy tak může přijít spíš smutek, frustrace nebo pocit nepochopení. Jak dítě tedy podpořit? Obecně se snažím rodiče i klienty na vést k tomu, že u přijímacích zkoušek je důležité najít zdravý balanc. Situaci zbytečně nedramatizovat, ale zároveň ani nezlehčovat. Především není dobré zlehčovat emoce dítěte. Pokud je vystrašené nebo nejisté, potřebuje hlavně podporu a pocit, že v tom není samo. Pokud naopak přípravu podceňuje, je na místě mu klidně připomenout, že jde o jeden z kroků k jeho budoucnosti a že výsledek může ovlivnit především ono samo. Co je podle vás to nejdůležitější, co dítě po nepřijetí potřebuje slyšet? Jsem ráda, že padla právě tato otázka, protože bych si opravdu přála, aby si z mé odpovědi rodiče opravdu něco odnesli. Právě takové životní momenty totiž zásadně utvářejí vztah dítěte k rodičům - budují důvěru, nebo ji naopak mohou velmi narušit. Je potřeba pochopit, že dítě si musí zpracovat pocit selhání a zklamání. A na něco takového potřebuje hlavně podporu. Pokud by kromě vlastních emocí ještě muselo řešit zklamání rodičů, je toho na něj jednoduše příliš. Dítě pak může získat pocit, že rodič není člověk, za kterým může přijít, když se mu něco nepovede, ale někdo, před kým bude své chyby raději skrývat ze strachu z hodnocení nebo odmítnutí. Zároveň ale rozumím i rodičům. Je naprosto přirozené, že mohou být smutní, naštvaní nebo zklamaní, protože nepřijetí dítěte může zkomplikovat i jejich vlastní plány a fungování rodiny. Jenže to je emoce dospělého, se kterou by měl pracovat on sám a nepřenášet ji na dítě, které se právě snaží vyrovnat s tím, že nepůjde na vysněnou školu, nebude se svými kamarády nebo bude muset nastoupit jinam, než si představovalo. Můžete uvést příklad, jak dítě podpořit? Většina dětí navíc nepotřebuje slyšet obecné fráze typu „to bude dobré“ nebo „o nic nejde“. Podpora by měla být konkrétní a měla by dítěti ukázat, že jeho pocity opravdu vnímáme. Například: „Nedokážu si úplně představit, co teď prožíváš, ale moc mě mrzí, že se ti to nepodařilo. Klidně dnes můžeme být smutní nebo naštvaní, dejme tomu prostor. A za pár dnů spolu vymyslíme další plán. Určitě najdeme řešení.“ Možná to rodiče neřeknou přesně takto, ale důležité je hlavně to sdělení: „Jsem tu pro tebe. Nejsi na to sám. A společně najdeme cestu dál.“ Co by naopak rodiče určitě neměli dělat první dny po oznámení výsledků? Kromě toho, co už zaznělo – tedy nezlehčovat pocity dítěte nebo na něj nepřenášet vlastní zklamání – bych určitě doporučila jediné: nesrovnávat. Informace typu „sousedova dcera se na gymnázium dostala a ty ne“ nepomůže vůbec ničemu. Naopak to většinou jen prohloubí pocit selhání a zranění. Děti se se svými vrstevníky srovnávají neustále, každý den. Opravdu nepotřebují, abychom je v tom ještě utvrzovali i my dospělí. Od rodičů naopak potřebují cítit, že v nich někdo vidí jejich silné stránky, hodnotu a potenciál - ne jen momentální neúspěch. To, že se jim něco nepovedlo, si většinou velmi intenzivně uvědomují samy. A často jim to bohužel připomenou i vrstevníci nebo okolí. Zároveň bych první dny netlačila okamžitě na řešení a výkon. Jak už jsem říkala, je v pořádku být chvíli smutný, naštvaný nebo zklamaný. Ty emoce potřebují dostat prostor, protože potlačované by dítěti do budoucna spíš ubližovaly. Dopřejme dítěti chvíli nadechnout se. Na přijímačky se připravovalo dlouho, často několik měsíců. A i když výsledek nedopadl podle představ, byl to pro něj velký maraton. Na jeho konci je důležité alespoň na chvíli vydechnout, vypnout a nabrat síly, než se začne hledat další cesta. Doporučujete zapojit dítě do výběru škol pro druhé kolo, nebo by v této fázi měl rodič spíše převzít otěže, udělat rešerši volných míst sám a dítěti předložit už hotové možnosti? Už na začátku jsme se bavili o vnitřní motivaci a o tom, že dítě by mělo samo chtít – konkrétní školu, svůj úspěch i vlastní cestu. A právě proto si myslím, že pokud přijde na druhé kolo přijímaček, mělo by být dítě součástí dalšího rozhodování bez ohledu na věk. Rodič samozřejmě může pomoci s orientací, společně diskutovat jednotlivé možnosti nebo vysvětlit, proč může být určitá škola vhodnější než jiná. Konečné rozhodnutí by ale dítě mělo mít možnost spoluutvářet. Často slýchám argument: „Ale dítě v páté třídě přece ještě neví, co je pro něj nejlepší.“ Jenže pokud všechno rozhodneme za něj, znovu tím oslabujeme jeho vnitřní motivaci. Ano, možná se páťák rozhoduje podle toho, že se mu líbí prostředí školy nebo tam jde kamarádka. Z pohledu dospělého to může působit povrchně, ale pro dítě je to autentický důvod a právě ten může být motorem, díky kterému se bude ve škole cítit dobře a bude chtít být úspěšné. Čím je dítě starší, tím větší zodpovědnost by mělo za své rozhodnutí přebírat. Páťákovi pravděpodobně pomůžeme hledat informace nebo projít weby škol. Deváťák už by ale měl být schopný aktivně se zapojit, porovnávat možnosti a přemýšlet nad tím, co od školy vlastně očekává. Role rodiče by tedy podle mě neměla být „vybrat za dítě správnou cestu“, ale být průvodcem, který mu pomůže se v celé situaci zorientovat a podpoří ho v hledání vlastní cesty. Jak zvládnout komunikaci s širší rodinou a okolím? Pro dítě může být nepříjemné, když se ho babičky, tety nebo sousedi neustále ptají, jak to dopadlo. Jak by to měli rodiče korigovat? Možná čekáte, že poradím konkrétní věty pro babičku, dědečka nebo širší rodinu, ale upřímně si nemyslím, že je to ta nejdůležitější cesta. Jsou to dospělí lidé a pokud někdo nemá dostatečnou empatii nebo nedokáže citlivě vnímat emoce dítěte, jedno „promluvení do duše“ jeho chování většinou zásadně nezmění. Mnohem důležitější mi přijde posílit samotné dítě a učit ho zdravé asertivitě. Tam totiž skutečně můžeme něco ovlivnit. Dítě potřebuje pochopit, že ne každý bude jeho strach nebo zklamání chápat. Pro spoustu dospělých jsou přijímačky a jiné zkoušky už velmi vzdálená zkušenost a čas přirozeně obrousil emoce, které tehdy sami prožívali. Často si proto ani neuvědomují, jak citlivé to pro dítě může být. Co mu konkrétně poradit? Je dobré dítě učit, aby si podobné poznámky nebralo tolik k srdci a umělo se za sebe slušně postavit. Třeba ve smyslu: „Možná už je to pro vás dávno a dnes to vidíte jinak. Kdybyste si tím ale měli projít znovu, možná byste si vzpomněli, jaké to bylo. Já z toho teď mám strach, protože mi na tom opravdu záleží.“ Samozřejmě každé dítě to řekne vlastními slovy. Důležité ale je, aby se naučilo dát najevo své hranice – tedy říct, že nechce, aby někdo shazoval nebo zlehčoval to, co právě prožívá. A právě v tom by měli být rodiče dítěti oporou. Po výsledcích se na sociálních sítích okamžitě začnou objevovat videa vrstevníků typu „Dostal jsem se na svojí první prioritu!“. Měli by rodiče podle vás dítěti navrhnout digitální detox? Navrhnout může rodič cokoliv, o čem si myslí, že by dítěti mohlo pomoct. Každé dítě totiž reaguje jinak a univerzální rada v tomhle směru podle mě neexistuje. Pokud se ale ptáte, jestli bych automaticky každému doporučovala digitální detox, tak spíš ne. Záleží na konkrétním dítěti a na tom, jak situaci zvládá. Ať už totiž videa na sociálních sítích uvidí, nebo ne, realita je taková, že jeho kamarádi na ty školy skutečně nastoupí a ono se s tím bude muset postupně vyrovnat tak jako tak. Dítě samo často nedokáže poznat, kdy už mu obsah na sociálních sítích ubližuje, takže je důležité, aby rodiče citlivě sledovali, jak na něj působí. Pokud vidí, že se po sledování podobných videí dítě ještě více trápí, srovnává se nebo propadá beznaději, pak bych určitě doporučila nabídnout jinou aktivitu místo dalšího času v online prostoru. Velmi dobře v takových chvílích funguje cokoli, co dítě „vrátí“ do reality a trochu zklidní hlavu – pobyt venku, sport, výlet, čas s blízkými nebo jakákoliv činnost, u které nemusí neustále přemýšlet nad výsledky a porovnávat se s ostatními. Často se stává, že student u zkoušek pohoří, protože ho ochromí stres. Když opadnou první emoce, je dobré se s ním podívat na výsledky a zjistit, kde přesně se stala chyba, nebo je lepší se v tom už nevrtat? Máte pravdu, jedním z nejčastějších úskalí přijímacích zkoušek bývá právě stres. Dítě může mít vše naučené, mít natrénované typy úloh, ale ve chvíli velkého tlaku se jednoduše „zablokuje“ a nedokáže s informacemi pracovat tak, jak umí doma. Stres totiž umí myšlení doslova vypnout. Pokud je zřejmé, že hlavním důvodem neúspěchu byl právě stres, zaměřila bych se spíše na to, jak s ním do budoucna pracovat. Pomáhá například – pracovat s časovým limitem, simulovat testovou situaci nebo se učit techniky na zklidnění a koncentraci. A co zhodnocení samotného testu? To může být velmi přínosné, pokud proběhne citlivě a bez hledání viníka. Ne proto, abychom dítěti dokazovali, co pokazilo, ale abychom společně zjistili, kde se staly chyby a co se dá případně do druhého kola udělat jinak. Často se totiž ukáže, že šlo jen o drobná pochybení, nepozornost nebo právě důsledek stresu – a to může být pro dítě nakonec i uklidňující informace. Co dělat v situaci, kdy dítě nakonec musí nastoupit na školu, která byla až jeho druhá nebo třetí volba a vůbec se mu tam nechce? Jak s ním pracovat, aby si k ní nevytvořilo odpor ještě před zářím? Tohle je podle mě jedna z vůbec nejtěžších situací. A nejblíž odpovědi se opět dostaneme ve chvíli, kdy si podobnou situaci představíme sami u sebe. Představte si, že jste dospělý člověk a abyste jednou mohla pracovat ve své vysněné firmě, musíte nejdřív rok strávit na místě, které vás nebaví a které vám každý den připomíná, že vám něco nevyšlo napoprvé. Navíc ten rok netrávíte s jistotou, že se pak na své vysněné místo opravdu dostanete – pouze získáte další šanci znovu soupeřit s desítkami nebo stovkami dalších lidí o jedno místo. Co byste potřebovala, aby se vám do takové práce chtělo chodit? Aby ve vás nevznikl odpor? Pravděpodobně bych od pěti různých lidí dostala pět různých odpovědí, protože každý člověk zvládá zklamání jinak. Jaký přístup podle vás nejlépe zaujmout? „Beru to jako příležitost připravit se ještě lépe a posunout se dál.“ To je přístup, který bych určitě doporučovala podpořit. Tedy předat dítěti myšlenku, že to nemusí být definitivní konec jeho snu, ale spíš čas navíc na to, aby posílilo to, co mu zatím nešlo. Jiný člověk ale může říct: „Udělám jen to nejnutnější, trochu si odpočinu a naberu síly na další pokus.“ A i to je vlastně legitimní strategie. No a někdo bude jednoduše dlouho naštvaný a zklamaný – a upřímně, není se čemu divit. Proto si myslím, že neexistuje univerzální návod, jak dítě přesvědčit, aby bylo z nové školy nadšené. Doporučila bych spíš citlivě podporovat myšlenku, že získává další rok zkušeností a času na přípravu, a zároveň mu dovolit prožívat i negativní emoce. Neočekávala bych, že bude šťastné nebo okamžitě motivované. A rozhodně bych se na něj nezlobila, pokud bude delší dobu cítit odpor nebo smutek. Upřímně, většina z nás by v podobné situaci pravděpodobně také nadšená nebyla. Setkala jste se s tím, že dítě po počátečním zklamání z nepřijetí nakonec zjistilo, že i jiná škola pro něj může být dobrá cesta? Samozřejmě, s takovými případy se setkávám. Není to úplně časté, ale rozhodně se to děje. Ve většině případů to bývá tehdy, když původní motivace nebyla postavená přímo na samotném oboru nebo konkrétní škole, ale spíš na okolnostech kolem – například že škola měla lepší pověst, byla „strategicky výhodnější“ nebo tam šla kamarádka. Co může změnit pohled dítěte na novou školu? Vztahy a nové zkušenosti. Na nové škole si může najít nové přátele, sednout si s některým z učitelů, začít ho bavit konkrétní předmět nebo zjistit, že mu prostředí vlastně vyhovuje mnohem víc, než čekalo. A stejně tak se může stát i pravý opak. Dítě se dostane na svou vysněnou školu, ale po několika měsících zjistí, že je pro něj prostředí příliš náročné, že se tam necítí dobře nebo že očekávání byla jiná než realita. I to je poměrně častý scénář. Proto si myslím, že jedna nepřijatá přihláška opravdu neurčuje celý život dítěte. Cesty bývají mnohem méně přímočaré, než si v danou chvíli myslíme, a někdy se až zpětně ukáže, že i nečekaná varianta byla nakonec správným směrem. Je něco, co byste chtěla vzkázat rodičům v posledních řádcích? Především bych chtěla připomenout jednu důležitou věc. V první řadě jste pro své dítě rodiče. Jste ti nejbližší lidé, za kterými dítě přijde ve chvíli, kdy se něco nepovede, když bude zklamané, smutné nebo si nebude vědět rady. A právě to, jak se v těchto chvílích zachováte, bude dlouhodobě ovlivňovat váš vzájemný vztah. Za pár let už budou přijímačky jen jednou z mnoha životních zkoušek. Možná nepříjemnou vzpomínkou, možná zkušeností, která dítě něco naučila. Ale to, že jste při něm stáli, že se vedle vás cítilo bezpečně a přijímáno, si ponese celý život – bez ohledu na to, jestli se dostalo na vysněnou školu. Nesnažme se dětem vnucovat své sny, své nenaplněné ambice nebo svou představu „správné“ životní cesty. Nakonec je mnohem cennější, když člověk jednou chodí do práce, která mu dává smysl, baví ho a naplňuje, než aby měl jen prestižní titul nebo školu, která ho ve skutečnosti nikdy netěšila. A pokud někomu přece jen na úspěchu a prestiži hodně záleží, pak bych ráda připomněla ještě jednu věc: šťastné, podporované a sebevědomé dítě má mnohem větší šanci být v životě opravdu úspěšné než dítě, které vyrůstá ve strachu ze selhání. Chcete dítěti usnadnit přechod na novu školu? Doučování ve Škole Populo vždy přizpůsobíme na míru vašim požadavkům. Naši certifikovaní lektoři doučují vždy individuálně, a to prezenčně nebo online.
Eva Šubová
22. května 2026
