O nás
O nás Lektoři Zaměstnanci Metodické centrum Nezisková činnost
Doučování
Doučování Výuka jazyků Příprava na zkoušky Online výuka Prezenční výuka
Časté otázky Služby
Služby Vstupní testy Procvičování online Dárkové poukazy
Reference Ceník Galerie Blog Kontakt
Učíme prezenčně i online. Nepodceňte situaci, naše kapacity jsou téměř plné. Vyplňte kontaktní formulář nebo volejte 730 701 601.
Úvod Blog Organizační formy výuky

Organizační formy výuky

Škola v létě? A vlastně proč ne.
21. 5. 2020
Organizační formy výuky

Začala druhá polovina května, za normálních okolností období školních výletů a blížícího se uzavírání školní docházky. Letos je však všechno jinak. Řada žáků se v letošním školním roce ke klasické školní výuce už nevrátí a v podstatě má tak jedinečnou možnost užívat si volné dny s minimální školní zátěží, které zpečetí letní prázdniny. Nebezpečně klidné léto Jakkoliv se může zdát tato situace v očích žáků zcela ideální, důsledky tohoto stavu již nyní pomalu, ale jistě, vyplývají na povrch. Žákům chybí motivace, učivem jsou zatížení minimálně, a to přes veškerou snahu učitelů. Léto tentokrát nenabízí žákům zasloužený oddych od školy, ale jen další odklad učení, což znamená prohloubení absence znalostí potřebných do dalšího školního roku a také ztrátu návyků, které jsou součástí pravidelné školní docházky. Zatímco nyní se tato skutečnost stále ještě může jevit jako planá hrozba, opětovným nástupem do dalšího ročníku se veškeré mezery mohou projevit velmi rychle. Nabízí se pouze jedna možnost, jak se těmto nepříjemným vyhlídkám vyhnout - letní škola. Letní škola v Populu  Že učení lze pojmout i pro žáky zajímavou a efektivní formou, která má své výsledky, dokázala Škola Populo již mnohokrát v rámci individuální formy doučování. A stejně jako v případě realizace individuálních kurzů, i nyní přichází Škola Populo s řešením doslova na míru situaci, které čelí nejen samotní žáci, ale také jejich rodiče. Přechází vaše ratolest na druhý stupeň a stále neumí desetinná čísla? Čeká vás maturitní ročník a chybí vám znalosti nutné k vypracování maturitních otázek z angličtiny nebo z němčiny? Potom je řešením právě Letní škola. Nebo-li skupinové letní kurzy zaměřené na opakování látky, která měla být probrána podle rámcového vzdělávacího programu ve druhém pololetí tohoto školního roku. V praxi se jedná o kurzy otevírané na kamenných pobočkách Školy Populo v Olomouci, v Praze, v Brně a v Ostravě. Jsou určeny pro žáky základních a středních škol s kapacitou 2 až 4 studentů ze stejného ročníku v jednom kurzu. Výuka probíhá 1 x týdně, od 29. června do 21. srpna. Během 90 minut si studenti zopakují a procvičí učivo z druhého pololetí a navíc poznají nové kamarády. Z hlediska předmětů je možné vybrat si z matematiky, českého jazyka a dále také z angličtiny a němčiny. Cílem těchto kurzů je především opakování a ujasnění učiva, které museli žáci nastudovat buď zcela samostatně, nebo za pomoci svých rodičů. Nejedná se tak o výuku, která by účastníkům zajistila výhody a náskok v učivu oproti ostatním vrstevníkům. Děláte to jen sami pro sebe. Jedním z dalších cílů je rovněž opětovné získání školních návyků, jako je například pravidelná školní příprava, kladný přístup k učivu nebo obnovení motivace se vzdělávat. To vše prostřednictvím pro žáky atraktivní a zábavnou formou výuky, která tak doslova propojí příjemné s užitečným. Nový školní rok bez obav a stresu  Celé druhé pololetí přináší jak žákům, tak rodičům řadu netradičních situací, novinek a bezpočet změn, jejichž výsledkem je především zmatek. Letní prázdniny jsou to jediné, co zatím zůstává beze změny. Bezstarostně strávený čas, který je jejich nedílnou součástí však letos představuje spíše další nežádoucí odklad povinností, kterým se nakonec žádný student nevyhne. Letní skupinové kurzy ve Škole Populo nabízí žákům i rodičům možnost, jak strávit léto příjemnými aktivitami v kombinaci s těmi užitečnými. Další školní rok tak nemusí být spojen se strachem z neznalosti staršího učiva a se stresem ze špatného prospěchu. Naopak, díky pravidelnému opakování a vysvětlení učiva z tohoto pololetí může být příští školní rok snazší, než se v tuto chvíli zdá. Jak říká moudré přísloví: Opakování je matka moudrosti. Kristýna Michaličková

Organizační formy výuky - Waldorfská pedagogika
22. 10. 2019
Organizační formy výuky

V tomto miniseriálu postupně představujeme nejrůznější způsoby, jak mohou učitelé vyučovat, nebo naopak jak mohou být studenti či studentky vyučováni. V zásadě můžeme tyto způsoby rozdělit na dvě skupiny. Organizační formy výuky a alternativní školství. A právě Waldorfské pedagogice, která je alternativního školství součástí, se budeme v tomto článku podrobněji věnovat. TRADIČNÍ VS. ALTERNATIVNÍ ŠKOLY Abychom se mohli v systému lépe orientovat, nejprve v krátkosti představíme dělení již zmíněných forem výuky. Jak bylo dříve předesláno, způsoby výuky můžeme rozdělit do dvou skupin: – První skupinou jsou klasické školy se svými organizačními formami výuky. Tento typ výuky jistě znáte. Učitel se může postavit před třídu a provádět výklad, zadat studentům či studentkám samostatnou práci, rozdělit je do skupin nebo je individuálně vzdělávat. – Druhá skupina je o poznání méně rozšířenější. Důvodů je hned několik, především pak to, že rodiče často přistupují ke vzdělávání konzervativně a od škol očekávají, že budou jejich děti vyučovat stejně, jako byli sami vyučováni. Přesto si alternativní školství našlo i v České republice své zastánce, především pro způsob, jakým jsou žáci na těchto školách vzděláváni. V České republice mohou žáci a studenti navštěvovat dva typy škol. Do první skupiny patří Waldorfská škola, Montessori škola, Daltonská nebo také ScioŠkola. Do druhé skupiny řadíme Lesní nebo přírodní školy, Zdravou školu nebo Začít spolu. Všechny tyto školy mají ale jedno společné, a to odlišný způsob vzdělávání žáků a studentů. Těm jsou často vytvářeny materiály „na míru“ a učí se bez pomoci klasických učebnic. Studentům je tak dána možnost svobodně se rozhodnout a samostatně se rozvíjet. Rudolf Steiner a první školy Waldorfská pedagogika staví na myšlenkách Rudolfa Steinera, rakouského filozofa, esoterika a sociálního myslitele. Ten vybudoval svou první školu na přání Emilia Molta, spolumajitele a ředitele továrny na cigarety Waldorf-Astoria, roku 1919 ve Stuttgartu. Tato škola měla původně sloužit pro děti dělníků již zmíněné továrny. Postupně se však tato metoda začala šířit a vznikaly další školy v Německu, Švýcarsku nebo ve Velké Británii. Svůj útlum zažily školy v období druhé světové války, kdy byly buď uzavřeny vedením, nebo zakázány státem. Po válce počet těchto škol začal opět vzrůstat. V České republice se Waldorfské základní a mateřské školy objevily až po roce 1989, střední školy pak počátkem nového tisíciletí. Vlastní individualita Na rozdíl od klasických škol se Waldorfská škola vyznačuje tím, že nepředává studentovi jen znalosti, ale rozvíjí i jeho tvůrčí schopnosti a sociální dovednosti. Učitelé také zohledňují vlastní individualitu každého studenta, proto jsou na seznam vyučovaných předmětů přidány také předměty tvůrčí – umělecké, které dávají studentům možnost vyniknout v tom, co je baví.  V hudební výchově se už od první třídy všichni žáci učí hrát na flétnu a zpívat. Hra na hudební nástroj je také součástí každodenního vyučování v blocích. Výuka v blocích Tyto bloky obvykle trvají tři až čtyři týdny a jejich cílem je plné soustředění studenta na jeden předmět.  Po tomto bloku následuje blok výuky jiného předmětu. Bloky vyučování obvykle zahajují a trvají cca dvě hodiny do velké přestávky. Vyučují se tak předměty jako matematika, český jazyk, přírodověda nebo dějepis. Po přestávce následují 45 minut dlouhé hodiny cizích jazyků nebo jiných předmětů. Slovní hodnocení Žáci se zde také nesetkávají s tradiční formou hodnocení, nýbrž s hodnocením slovním. Toto hodnocení dává vyučujícímu možnost zdůraznit studentovy slabiny nebo naopak přednosti. Výjimkou je přestup studenta či studentky na střední školu, v takovém případě je slovní hodnocení doplněno ještě klasickými známkami. Studenty při výuce nemotivují známky, ale jejich vlastní zájem něco se dozvědět. Absence klasických učebnic Při výuce nejsou používány klasické učebnice. Učitel vytváří a vybírá materiály žákům „na míru“, na výrobě materiálů se však podílejí i rodiče a to například v první třídě, kdy svým dětem vytvářejí jejich první čítanku. Ta se skládá z obrázků a básniček. Cílem je, aby si k tomuto materiálu děti vytvořily vztah. Namísto učebnic si studenti zapisují své poznatky do sešitů a vytváří si tak svou vlastní učebnici. Pomalejší výuka čtení a psaní Díky tomu, že žáci nepotřebují ke své výuce učebnici, vzniká prostor pro pomalejší výuku čtení a psaní. V prvním ročníku se žáci postupně seznámí se všemi písmeny abecedy, v polovině druhého ročníku pak přichází na řadu čítanka od rodičů. Psát se žáci učí souběžně s výukou písmen, nejprve píší písmena samostatně, později v jednotlivých slovech z nich složených. Nejprve se žáci učí psát tiskacími písmeny, ve třetí třídě pak psacím písmem. Brzká výuka cizích jazyků Typická je také výuka dvou cizích jazyků již od prvního ročníku základní školy. Nejprve se žáci učí jazyk formou mluvenou (písničky, básničky, říkadla) a až ve čtvrtém ročníku je k této formě přidána i forma psaná (gramatické jevy, slovosled apod.). Tvůrčí činnost všech žáků Důraz je také kladen na tvůrčí činnost, žáci vytvářejí vlastní výrobky (vlastní oděv, předmět ze dřeva, předmět z kovu). Všechny tyto činnosti vykonávají všichni bez rozdílu pohlaví. Do výuky jsou zařazeny i předměty jako eurytmie (pohybové umění typické pro waldorfské školy) a kreslení forem (kreslení různě symetrických obrazců volnou rukou). Výuka zážitkem Výuka pomocí zážitku, i o to waldorfská pedagogika usiluje. Proto se žáci a studenti každou novou látku učí maximálně živě, obrazově a pomocí fantazie. Například výuka násobilky probíhá za pomoci rytmické aktivity spojené s pohybem. Přirozená autorita učitelů Učitelé mají ve svých třídách přirozenou autoritu a se svými studenty se zdraví i loučí podáním ruky. Preferován je jeden třídní učitel po celou dobu studia, v případě základní školy od prvního až po devátý ročník. Tento učitel také ve své třídě vyučuje maximální počet předmětů. Slavení svátků a slavností Kromě netradiční výuky je také kladen důraz na slavení svátků a slavností, v nichž se studenti zabývají především jejich smyslem pro člověka a ponaučením. Součástí školního roku jsou také jarmarky, slavnosti a akademie, na kterých studenti představují své výrobky nebo předvádějí dramatická umění. V osmém ročníku také žáci nacvičují představení, které několikrát sehrají, a s nímž vystupují i na divadelním festivalu waldorfských škol v Písku. Učitelé, žáci a rodiče – tři základní pilíře vzdělávání Waldorfské školy zapojují do svých aktivit i rodiče. A to nejen tvorbou čítanky pro ty nejmladší. Rodiče jsou vedle žáků, studentů a učitelů jakýmsi třetím pilířem vzdělávání. Rodiče se zapojují do všech aktivit školy, pomáhají při pořádaných akcích a aktivně se účastní třídních schůzek konaných každý měsíc. Na těchto školách je často vyžadována úhrada zvýšených nákladů na výuku, školné. Kritika waldorfské pedagogiky Waldorfská pedagogika se i přes svou snahu odlišit se od klasického vzdělávacího systému stále setkává s kritikou. Především však absence klasického známkování a brzká výuka cizích jazyků. Dalšími z kritizovaných bodů jsou také duchovní stránka vzdělávání, absence učebnic a příliš velká odpovědnost třídního učitele. Závěrem je nutno říct, že každá škola má svá pozitiva, body ve kterých vyniká, a svá negativa, naopak něco, co je potřeba zlepšit. Při výběru školy je však důležité zjistit, zdali přesně tato škola bude budoucímu žákovi, žákyni, studentovi, studentce vyhovovat. Zároveň je výběr školy i o přesvědčení rodičů, o tom jakým stylem chtějí, aby bylo jejich dítě vyučováno. „Nesmíme vychovávat lidi spokojené se sebou, uzavřené do svého nitra, nýbrž musíme vychovávat lidi, kteří mohou svobodně a otevřeně předstupovat před svět a kteří mohou svobodně a otevřeně jednat ve smyslu toho, co je prospěšné světu.“ (R. Steiner).

Organizační formy výuky - Montessori výuka
14. 10. 2019
Organizační formy výuky

V tomto miniseriálu se zabýváme organizačními formami výuky. Ať už se bavíme o kterékoli z nich, všechny mají jedno společné, a to dítě v centru pozornosti. Tento seriál by nebyl kompletní, kdybychom se nezmínili o průkopnici nové metody školní výuky a jejích poznatcích. V tomto článku se tedy budeme zabývat Marií Montessori a jejím originálním způsobem výuky. Maria Montessori K pochopení Montessori pedagogiky je nutné zabývat se především její představitelkou. Ženou, která věřila, že dokáže změnit svět. A i přesto, že její život se několikrát otřásl v základech, nikdy se své práce nevzdala a každé své rozhodnutí směřovala na podporu vzdělávání dětí. Marií Montessori, průkopnicí školní výuky a bojovnicí za ženská práva.     Studium Maria Montessori se narodila 31. srpna 1870 ve městě Chiaravalle ve střední Itálii. Už od dětství ji zajímala věda, nebyla tedy dívkou, jakou by si tehdejší společnost představovala. V té době totiž bylo běžné, že dívky se učily domácím pracím a soustavně se připravovaly na život v domácnosti, po boku svých úspěšných manželů. Přesto si šla Maria za svým a pilně studovala. I přes nelibost okolí dokázala, že je hodna dosáhnout cíle, který si stanovila. Roku 1896 úspěšně odpromovala na Univerzitě v Římě a stala se tak úplně první ženou lékařkou v Itálii.     Univerzitní klinika Její práce začala v Univerzitní psychiatrické klinice v Římě, kde se setkala s dětmi označovanými jako choromyslné. Marii se tento přístup nelíbil a ještě více se jí nelíbilo, že tyto děti měly zůstat na okraji společnosti. Začala je tedy pozorovat a zjistila, že pokud jim poskytne dostatek podnětů, začne se jejich mozek přirozeně učit. Děti dělaly ve svém chování, ale i vzdělání pokroky. Proto učinila tehdy velmi odvážný krok, nechala děti napsat srovnávací testy. Zamlčela však, že jsou z tohoto ústavu. Výsledky testů všechny překvapily a Maria začala zkoumat, proč tomu tak je. Jejím životem však otřáslo hned několik událostí, v první řadě skutečnost, že se musela vzdát svého dítěte. V té době se neslušelo, aby byla žena svobodnou matkou. Další v pořadí byla skutečnost, že si její životní láska vzala někoho jiného. Maria se tedy plně ponořila do práce a svého syna jen občas navštěvovala. Teprve když byl její syn větší, vzala si jej k sobě a uváděla ho jako adoptivního syna nebo synovce. Od té chvíle byli téměř pořád spolu.     Dům dětí Později se zabývala vzděláváním léčebných pedagogů a pracovala jako dětská lékařka. Mimo to také studovala antropologii a psychologii. Své poznatky poté využila při práci s dětmi, především v Domě dětí, který byl určen pro chudé děti předškolního věku. Montessori je pozorovala a výsledky svých pozorování využila v praxi. Opírala se tehdy o to, že děti jsou přirozeně zvídavé a rády se učí, pokud jim poskytneme podněty, kterými by se mohly zabývat. Maria děti zaměstnávala praktickými činnostmi, jaké mohly vidět u dospělých. Bylo to například utírání prachu nebo zametání. Zjistila, že děti dělají tyto činnosti rády, protože si pak připadají více jako dospělí. Tyto děti se také dokázaly samy rozhodovat a plně se soustředit na právě vykonávanou činnost.     Kniha o Montessori pedagogice Maria Montessori své poznatky zaznamenala do knihy o pedagogice. Právě tato publikace jí vynesla světovou slávu. Maria navštívila nejrůznější státy a šířila své poznatky vzděláváním budoucích pedagogů. Nezalekla se ani v době, kdy přišla první světová válka, právě naopak. Stále větší naději na světový mír vkládala do dětí, které se budou schopny samy a svobodně rozhodovat. Doba fašismu však pro Marii představovala další ránu, tentokrát v podobě zavření Montessori škol. Její knihy a podobizny se pálily a její metoda zůstávala v zapomnění. V tomto období nalezla Maria útočiště v Indii. Kde dále šířila a rozvíjela své metody výuky.     Závěr života Po válce se opět vrátila do Evropy, protože však bylo její učení zapomenuto, začala od začátku a i ve svých více než sedmdesáti letech znovu vzdělávala budoucí pedagogy. Zemřela ve věku 81 let v Nizozemsku. Její práce a soukromý život byly více než propojeny, jedno navazovalo na druhé. Centrem její pozornosti bylo dítě. A právě dítě je středobodem celé Montessori pedagogiky, která je zcela odlišná od tradičního pojetí vzdělávání. Montessori vzdělávání Montessori školy se řídí několika principy, díky kterým probíhá vzdělávání přirozeně. Žáci neberou učitele jako autoritu, ale jako rovnocenného partnera. Jak funguje Montessori škola? Všechny informace o Montessori v kostce. Montessori třída Montessori třída je místo připraveného prostředí. Prostor bývá uspořádán do koutků, kde se mohou žáci samostatně učit. Nábytek je uzpůsoben potřebám žáka, především tedy svou velikostí. V Montessori třídě nenajdete lavice, ani katedru. Důraz je kladen na to, aby si žák mohl svobodně vybrat místo, kde bude pracovat. Učivo je přirozeně řazeno od jednoduchého k tomu složitějšímu a klade důraz především na svobodný a samostatný rozvoj žáka. Ten si také svobodně vybírá, které aktivitě se bude v danou dobu věnovat. Smíšené věkové skupiny Součástí Montessori výuky jsou také smíšené věkové skupiny, ve kterých vzniká prostor pro kooperaci, a žáci se od sebe mohou vzájemně učit. Platí, že co umí žák vysvětlit, tomu také rozumí. Díky obvyklým skupinám podle trojročí (tříleté věkové rozpětí mezi žáky v jedné třídě) se žáci učí toleranci, trpělivosti a úctě k ostatním. Partnerský přístup Partnerský přístup umožňuje žákům vybudovat si sebeúctu a vlastní hodnotu. Tito žáci dodržují dohody, dokáží si sami hledat informace a vytvářet si vlastní názor. Umí spolupracovat a podpořit někoho, když to opravdu potřebuje. Ticho a klid Důležitým prvkem jsou také ticho a klid. V Montessori školách nenajdete učitele, ale jakési průvodce, kteří pomáhají žákům při jejich objevování. Pomůcky, které žáci používají, uspokojují jejich aktuální potřeby a vedou je k plnému soustředění na danou činnost. Klid pomáhá žákům se efektivně učit. Dalšími klíčovými dovednostmi jsou slušnost, úcta, schopnost pomáhat si a spolupracovat. Žáci dokáží v klidu vyřešit spor nebo ovlivňovat to, co zažívají. Místo a řád V tomto systému má všechno své místo a svůj řád. Díky tomu se žáci dokáží v prostoru snadno orientovat. Vědí, kde co najdou. Zároveň si váží toho, že daná věc je na svém místě. Rádi se zapojují do úklidu, protože vědí, že danou věc bude právě na tomto místě hledat příště někdo jiný. Od celku k detailu Montessori postupuje od celku k detailu. Celé vzdělávání začíná pohledem na celek, dále se výuka zaměřuje na jednotlivosti. Výuka se nedělí na jednotlivé předměty (český jazyk, matematiku, anglický jazyk a další), ale zůstává v blocích, které zahrnují všechny obory, které se vzájemně propojují. „Pomoz mi, abych to dokázal sám.“ Život je o krocích, o nabývání samostatnosti a nezávislosti. Proto Montessori systém pomáhá dětem k fyzické samostatnosti a starším žákům vybudovat si intelektuální nezávislost. Děti se učí, že nemusejí čekat na pokyn a instrukce. Podporuje je, aby přemýšlely, kladly si otázky a hledaly na ně odpovědi. Aby byly schopné utvořit si svůj názor. Montessori znamená vědět, co děti potřebují.   Montessori pomůcky a organizace práce umožňují žákům prožít uspokojení z vykonané práce. Dokáží se sami rozhodovat a zodpovídají za svá rozhodnutí. Žáci se mohou stát tím, kým chtějí být. Smyslem Montessori není žáky něco naučit, ale zjistit, co potřebují vědět.

Organizační formy výuky - Kooperativní výuka
10. 10. 2019
Organizační formy výuky

V tomto miniseriálu postupně srovnáváme organizační formy výuky. Ať už se jedná o výuku individuální, individualizovanou, hromadnou nebo skupinovou, každá z nich má své klady a zápory, výhody a nevýhody. V minulých článcích jsme se právě těmito formami výuky podrobněji zabývali. Každá z nich je něčím specifická, každá je svým způsobem jedinečná. V tomto článku se budeme zabývat výukou kooperativní. Na následujících řádcích ji podrobněji rozebereme a nabídneme Vám možnost se o ní dozvědět více. Co jsou to organizační formy výuky? Pro čtenáře, kteří se nikdy dříve s pojmem organizační formy výuky nesetkali, rádi tento pojem znovu vysvětlíme. Organizační formy výuky jsou souborem způsobů, jak a s kým vyučující pracuje a kde výuka probíhá. Pokud bychom se tedy zabývali například výukou ve skupinkách, kdy žáci řeší určitý úkol a upevňují si tím učivo, jedná se o výuku skupinovou. Pokud se však učitel ve výuce zaměřuje více na spolupráci a získávání nových poznatků, jde o kooperativní formu výuky. Skupinová versus kooperativní výuka Skupinové výuce jsme se věnovali již v minulém článku, ve kterém jsme ji srovnávali s výukou hromadnou. Protože je však podobná výuce kooperativní, zmíníme se o ní i nyní. Když uslyšíme název skupinová výuka, představíme si právě skupiny studentů, kterými se tato forma výuky vyznačuje. Učitel zadá studentům určitý úkol a ti jej pak ve skupinách plní. Je to především použití skupiny jako organizační formy, která je společná pro skupinovou a kooperativní výuku. Kooperativní nerovná se skupinová výuka Skupinová výuka je ve školství velmi rozšířená, má však určité nedostatky a mínusy. Oproti této výuce se výuka kooperativní snaží tyto nedostatky eliminovat. Je při ní využíváno vztahů a spolupráce studentů pro zefektivnění učení každého z nich. Kooperativní výuka se nerovná výuce skupinové. Kooperativní výuka podporuje výkon žáků (zlepšování paměti), lepší argumentaci, dedukci apod., slovní zásobu a plynulost řeči, komunikaci s ostatními a volbu strategie při řešení obtížných situací. Na začátku je to učitel, který žáky vede při učení k úspěchu. Žáci se pak ve skupinách učí a sami se zdokonalují, aby na konci tohoto procesu uměli úkol úspěšně vyřešit sami. Kooperativní výuka musí být učitelem zvolena tak, aby z ní žáci měli větší užitek než při samostatné práci. Znaky kooperativní výuky: Aby kooperativní výuka fungovala, mělo by být dodrženo několik základních znaků. 1. Práce tváří v tvář – třída je rozdělena do několika skupin, které jsou „namíchány“ ze žáků nadanějších i pomalejších, chlapců i dívek apod. 2. Vazba mezi žáky – žáci se učí vzájemně, pospolu. Jednotlivec je úspěšný jen tehdy, pokud uspěje skupina. A naopak, skupina je úspěšná jen tehdy, pokud uspěje jednotlivec. Pokud tedy práci jeden člen skupiny „vzdá“, skupina nemá šanci uspět. Existuje několik možností, jak spolupráci žáků napomoci. Jsou jimi například: a) Společný cíl – Aby skupina uspěla, musí každý přispět několika nápady. Týmovým cílem je, aby každý ze skupiny porozuměl učivu. Všichni ze skupiny se budou na vytvoření práce nějakým způsobem podílet. b) Odměna – Pokud se do úkolu zapojí všichni ze skupiny, dosáhne skupina na určitou odměnu (body v testu navíc, volný čas, méně domácích úkolů apod.). c) Jediný zdroj – žáci dostanou jen jeden pracovní list, jednu knihu nebo jednu pomůcku do skupiny, o kterou se musejí podělit d) Pracovní role – každý žák dostane při plnění úkolu specifickou roli, například jeden žák čte text, zatímco druhý zapisuje odpovědi nebo jeden bude stříhat, druhý lepit apod. 3. Odpovědnost jednotlivce – Každý žák by měl mít ve skupině své místo a prostřednictvím spolupráce by mělo docházet k jeho rozvoji. Ze vzájemného učení by měli mít užitek všichni členové skupiny. 4. Spolupráce žáků – učení se daří v případě, že žáci ve skupinách dovedou spolupracovat 5. Reflexe skupinové činnosti – úspěch skupiny závisí také na tom, že se členové skupiny zvládnou dohodnout na prvcích úkolu, například co v prezentaci ponechat a co změnit Možnosti spolupráce Možností spolupráce mezi žáky může být několik. Níže Vám představíme několik z nich: Obrať se na svého souseda – Žáci se obracejí na svého souseda ve třídě s žádostí o pomoc např. při řešení úkolu nebo vysvětlení pojmu. Mysli a sdílej – Žáci individuálně přemýšlejí nad odpovědí na otázku. Následuje diskuze a  žáci si obhajují svůj názor. Skupiny čtou – Tříčlenné skupiny čtou pospolu texty a odpovídají na otázky, které se textu týkají. Jeden žák přitom text čte, druhý odpovídá na otázky a třetí jeho odpovědi kontroluje. Na závěr této aktivity se všichni na pracovní list podepíší a stvrdí tím, že s odpověďmi souhlasí. Kontroloři – Žáci jsou rozděleni na dvojice, každá z nich vypracovává úkol. Odpovědi, si navzájem žáci ve skupině kontrolují. Řešitelé problému – Žákům ve skupinách je přidělen problém, na který hledají řešení. O tomto řešení mohou rozhodnout společně, avšak každý z nich musí umět vysvětlit postup, jakým problém řešili. Skupinová zpráva – Žáci společně zkoumají určité téma, každý z nich je odpovědný za jeden zdroj a napsání několika informací. Zprávu píší žáci společně, avšak každý je odpovědný za ním přispěné informace. Při ústním podání zprávy se zapojují všichni žáci a vzájemně si pomáhají. Shrnutí Pokud kooperativní výuku shrneme, jedná se na rozdíl od skupinové výuky o nutnou spolupráci, interakci mezi členy skupiny. Tyto skupiny jsou většinou malé a právě tato skutečnost umožňuje žákům co nejlepší upevnění jejich znalostí. Při organizaci kooperativní výuky je důležité: – nastavit studentům cíle, a to nejen věcné – tedy porozumění, ale i sociální – dovednost požádat druhého o pomoc, – utvořit skupiny různorodé, aby se studenti mohli vzájemně motivovat, – zvolit správný úkol, který je studentům předkládán, – sledovat činnost skupin a zasahovat pouze v případě, že si s řešením neví rady nikdo ze skupiny. – využívat různých způsobů hodnocení, nejen hodnocení učitele, ale také hodnocení žáků mezi sebou nebo sebehodnocení žáka. Závěrem ještě zdůrazňujeme, že každý žák či student potřebuje při svém učení motivaci. Tou nemusí být jen hmotná odměna, ale i dobrý pocit z toho, že něco dokázal. Pokud žáci či studenti nerozumění některé části učiva, je vhodné zajistit výuku individuální, při které se nejen doučí nepochopené učivo, avšak především si budou jisti sami sebou a tím, že jejich řešení je správné. Při hledání individuálního doučení učiva Vám může pomoci i Škola Populo. Má-li student nějaké nepochopené učivo, je vhodné jej co nejrychleji dovysvětlit, aby mohl dále pokračovat ve studiu spolu se třídou a zbytečně se neztrácel.

Organizační formy výuky - hromadná a skupinová výuka
24. 9. 2019
Organizační formy výuky

Individuální, individualizovaná, hromadná, skupinová, týmová, kooperativní nebo montessori výuka.  V minulém článku jsme srovnávali výuku individuální s výukou individualizovanou. V jednom ze článků předešlých jste se mohli dozvědět o organizačních formách výuky. Tedy o tom, jak mohou být žáci vyučování nebo naopak jak je mohou učitelé vyučovat. Na následujících řádcích najdete rozdíly mezi výukou hromadnou a skupinovou, kterým se právě v tomto článku budeme podrobně věnovat. Co jsou to organizační formy výuky? Pojem organizační formy výuky jsme již v minulých článcích vysvětlovali, přesto jeho význam, pro ty, kteří je ještě nečetli, rádi zopakujeme. Jakkoli může tento pojem vypadat nepředstavitelně nebo svým způsobem až exoticky, skrývá se pod ním velmi jednoduchá realita. Je to určitý soubor způsobů, jak může být výuka uspořádána. Uspořádání výuky je tedy to, s kým a jak vyučující pracuje a kde výuka probíhá. Pokud bychom se zaměřili na uspořádání výuky ve většině základních škol, zřejmě bychom narazili právě na výuku frontální. Kterou si za chvíli podrobněji vysvětlíme. Skupinová a hromadná výuka Jak už jsme psali výše, v tomto článku se budeme podrobněji zabývat vysvětlením skupinové a frontální výuky, jejich pozitivy, ale také negativy. „Když jsem poprvé slyšela pojem frontální typ výuky, představila jsem si frontu v obchodě u pokladny. To se při frontální výuce postaví studenti do fronty? Nebo jak to tedy je?“ Pokud tento pojem neznáte, zřejmě si představíte něco podobného. Této otázce se však musíme zasmát a podrobněji vysvětlit, co to vlastně ta frontální neboli hromadná výuka vlastně je. Frontální výuka S frontální neboli hromadnou metodou výuky pracoval už Jan Amos Komenský, který vytvořil systém hromadného vyučování. Při tomto typu výuky pracuje učitel najednou se všemi studenty. Všichni se tedy učí stejnou formou stejné učivo. Předpokládá se, že studenti budou stejného nebo podobného věku (rozdíl vzniká například při odkladu nástupu do první třídy základní školy). Frontální vyučování může probíhat například hromadným vysvětlováním, vyučováním, jednoho učiva učitelem, formou samostatné práce, kterou učitel hromadně zadá, společným opravováním domácích úkolů nebo společným shrnutím učiva. Vyučovací hodiny mají 45 minut a jsou odděleny přestávkou. Zasedací pořádek určuje uspořádání učebny a žáci jsou při výuce usazeni na stejném místě po celý školní rok. V přední části učebny je tabule, u které má své místo učitel. Vyučování studentů výhradně formou výkladu učitele bývá často kritizováno. Stává se, že si učivo studenti dostatečně neprocvičí, proto jsou jejich znalosti omezené a učivo tedy příliš neovládají. Kvantita tedy převažuje nad kvalitou. Studenti a studentky si často učivo zapamatují a zautomatizují, aniž by věděli, proč tomu tak je a znali souvislosti. Příliš rychlý nebo naopak pomalý výklad učitele také bývá často kritizován. Stává se, že pomalejší studenti nestíhají nebo se ti nadanější „nudí“. Výuka tak nepřináší požadované výsledky. Lidský mozek dokáže vnímat monotónní výklad přibližně dvacet minut. Následně pozornost posluchačů klesá a ti mohou „spát s otevřenýma očima“. Problém tedy nastává také ve chvíli, kdy vyučující monotónně vysvětluje učivo delší dobu, žáci ztrácí pozornost a je na vyučujícím, jak si s nastalou situací poradí. Buď může nepozornost žáků trpět, nebo je může neustále napomínat, a tím přerušovat svůj výklad. Pomalejší žáci si z tohoto výkladu zapamatují jen část a nadanějším často přerušování výkladu vadí. Proto je delší výklad taktéž kritizován. Frontální výuka může být efektivní, zejména v případě, že vyučující každou hodinu ověřuje znalosti studentů, žáci si společně kontrolují úkoly, neustále opakují a procvičují si učivo pod dohledem vyučujícího. Ten jim poskytuje zpětnou vazbu, upozorňuje je na chyby a znovu procvičuje problematické učivo. V  České republice je navíc hromadná forma výuky často od vyučujících očekávána ze strany rodičů a prarodičů, kteří byli sami touto formou výuky vzděláváni. Skupinová výuka Jsou to skupiny studentů, kterými se tento typ výuky vyznačuje. Vyučující rozdělí studenty do menších skupin a ti pak plní různé úkoly. Skupiny se mohou skládat z nadanějších nebo naopak pomalejších žáků, nebo mohou být nadanější žáci s těmi pomalejšími promícháni. V posledním případě, tedy pokud je skupina různorodá, může docházet k výrazným posunům u pomalejších žáků. Žáci nadanější je povzbuzují a oni se jim chtějí přiblížit. Tento typ výuky učí žáky vzájemné toleranci, spolupráci a argumentaci. Když chtějí něco ve společném úkolu prosadit, musejí o pravdivosti svého tvrzení přesvědčit ostatní. Žáci také soustředí pozornost na učení a zbaví se strachu ze špatné známky. Skupinová výuka je vhodná při procvičování a upevňování si učiva. Pokud se však při výuce zaměřujeme více na spolupráci, nejedná se už o výuku skupinovou, nýbrž o výuku kooperativní, na kterou se zaměříme v jednom z následujících článků. Pozitiva frontální výuky Výuka se zaměřuje na klíčové části učiva a systematické postupy Učivo je vysvětlováno názorně a srozumitelně Hromadný výklad šetří čas Při vysvětlování učiva vyučujícím se žáci téměř nesetkávají s chybnými tvrzeními Kritika frontální výuky Znalosti žáků mohou být povrchní, žáci tedy nemusejí učivo dokonale ovládat Třída nepostupuje v učení stejně rychle, jsou zde pomalejší a nadanější žáci Klesající pozornost žáků při delším monotónním výkladu Žáci nejsou rozvíjeni v dovednosti samostatně se učit Argumenty pro skupinovou výuku Zvýšená aktivita žáků Zapojení všech žáků při práci ve skupinách, spolupráce Zvýšení sebevědomí žáků, argumentace Přebírání odpovědnosti za vlastní chyby Učení se vzájemné toleranci Získání zpětné vazby Vzájemná kontrola ve skupině, případné vyjasnění si nejasností Větší zájem o vypracovávaný úkol, o probírané učivo obecně Argumenty proti skupinové výuce Žáci se často zaměřují pouze na svou práci a práci ostatních skupin nevěnují pozornost Obtížná kontrola žáků učitelem, pozornost učitele je roztříštěná Skupiny mohou být hlučné Žáci pracují nerovnoměrně, někteří pracují více, jiní méně Někteří žáci nemusejí vzájemně spolupracovat Kdybychom tedy skupinovou a hromadnou výuku shrnuli, zjistili bychom, že se vzájemně liší. Stejně tak i ostatní typy výuky. Pokud učitel správně zhodnotí složení a schopnosti třídy jako celku, může zvolit typ výuky, který přinese skvělé výsledky. Není přitom možné všem studentům maximálně vyhovět. Student, studentka, případně jeho či její rodiče, by vždy měli dbát na to, aby znalosti získané ve výuce dostatečně opakoval, opakovala, a  případně se látku doma doučil, doučila. Především u hromadného, frontálního, vyučování je opakování, domácí procvičování a samostudium nutností. Učitel zde nepůsobí individuálně, jako u individuální nebo individualizované výuky, ale hromadně. Je tak jen na studentech, aby si své znalosti individuálně upevnili. Při nepochopení učiva studentem, studentkou, je vhodné najít lektora, který učivo vysvětlí, procvičí, a který pomůže studentovi, studentce, učivo pochopit. Jednou z možností, kde lektora hledat, je Škola Populo. Pokud budete mít Vy nebo Vaše dítě problém s pochopením učiva, neváhejte se na Školu Populo obrátit.

Organizační formy výuky
4. 9. 2019
Organizační formy výuky

Léto nám skončilo a žákům základních a středních škol začíná výuka. Učitelé znovu předstoupí před třídu a žáci a studenti usednou do školních lavic. Každý učitel učí jinak, někdo je na hodinu vybaven učebnicí a pracovním sešitem, někdo prezentací nebo učitel přichází s tím, že žáci budou pracovat ve skupinách. Jak vyhovují různým učitelům různé styly výuky, tak je tomu tak i se studenty či studentkami. Jakou formou mohou učitelé vyučovat? Případně jak mohou být studenti vyučováni? To se dozvíte v tomto článku. Co je to organizační forma výuky? Tohle je zřejmě otázka, kterou si klade většina z vás. Když lidé poprvé slyší tento pojem, většinou si  nedokáží nic představit. Pod tímto pojmem se skrývá uspořádání výuky, tedy to, s kým a jak vyučující pracuje a kde výuka probíhá. Členění organizační formy výuky: a) Individuální výuka b) Hromadná výuka c) Individualizovaná výuka d) Projektová výuka e) Skupinová výuka f) Týmová výuka a) Individuální výuka Individuální výuka je běžná například ve Škole Populo, ať už se jedná doučování nebo o výuku cizích jazyků, je pravidlem, že ve Škole Populo probíhá výuka jeden na jednoho. Studentovi či studentce je poskytnut individuální přístup a dostatek času na pochopení učiva. Cílem individuální výuky není odučit žáka a odejít, ale naučit učivo žáka tak, aby ho pochopil. Žák i učitel tak výuku nebo doučování končí s dobrým pocitem a s vědomím, že se posunuli o krok blíže ke stanovenému cíli. b) Hromadná výuka Už z názvu této formy výuky je patrné, že je určena pro skupinu studentů. Nejčastěji se hromadná forma výuky používá ve školách. Ve skupině studentů stejného věku je probíraná stejná látka a studenti řeší stejné úkoly ve stejném čase. Na rozdíl od výuky individuální zde nemá vyučující čas věnovat se jednotlivým studentům, výuka tedy probíhá hromadně. c) Individualizovaná výuka Individualizovaná výuka probíhá stejně jako hromadná nejčastěji ve třídách. Odlišuje se však tím, že vyučující látku nevysvětluje. Žáci pracují samostatně nebo ve skupinách. Učitel má roli pomocníka a rádce. Poskytuje žákům rady a návody pro samostudium. Žákům jsou připravovány problémy, při jejichž řešení si ověří, do jaké míry se danou látku naučili. Učitel také žáky individuálně zkouší. d) Projektová výuka Projektová výuka předkládá žákům určitý úkol k vyřešení, ten žáci sami nebo ve skupinách zpracovávají. Tento projekt má určitý cíl a smysl. Žáci si při jeho zpracování prohloubí znalost učiva a naučí se dovednosti jeho samostatného zpracování. Důležité je, aby žáky práce na projektu bavila a byli motivovaní jej dokončit. e) Skupinová výuka Při skupinové výuce jsou žáci rozděleni do menších skupin, ve kterých společně pracují na jednom úkolu. Práci ve skupině si společně naplánují, rozdělí a při plnění úkolu si vzájemně pomáhají a radí si. Zároveň se učí argumentovat a tolerovat názory ostatních. Práce ve skupině zlepšuje průběh učení a žáci mohou dosáhnout lepších výsledků. Učitel je zde podobně jako při individualizované nebo projektové výuce v roli rádce a pomocníka. Dohlíží na skupiny a pomáhá při organizaci jejich činností. f) Týmová výuka Při týmové výuce spolupracuje tým učitelů, kteří tvoří tematické celky a učební plány. Tento tým pracuje s různě velkými skupinami studentů. Učitelé mohou vyučovat společně stejnou skupinu studentů v jeden čas, nebo pracují společně, ale nemusí vyučovat stejné studenty. Pro týmovou výuku je nezbytně nutná kvalitní příprava. Učitelé si musí rozumět a spolupracovat, aby dosáhli co nejlepších výsledků. Výuka online Další formou výuky je výuka online, ta může probíhat individuálně nebo ve skupinách. Student či skupina studentů se každý připojí na internet a pomocí sdíleného hovoru probíhá výuka. Tato forma výuky je vhodná pouze pro některé studenty. Student a vyučující mohou být od sebe různě daleko a oba se musí koncentrovat na probírané učivo. Pokud má student tendenci dělat cokoli jiného, učivu nevěnuje plnou pozornost a výuka ho „nudí“, je pro něj vhodnější zvolit jinou formu výuky. Organizační formy výuky se také mohou třídit z hlediska času, např. vyučovací hodina (45 minut), vyučovací hodina praxe SOŠ (60 minut), exkurze, nebo podle hlediska místa výuky, např. nespecializovaná (tradiční) učebna, specializovaná učebna (laboratoř, tělocvična, jazyková učebna), sportovní hřiště, školní pozemek.

Alternativní školství 4 - Lesní školky
3. 4. 2018
Organizační formy výuky

Alternativní vzdělávání u dětí může začít již v předškolním věku. Lesní mateřské školy neboli zkráceně lesní školky patří k asi těm nejznámějším a nejzajímavějším formám takovýchto z přístupů. Jak název napovídá, výuka lesních školek neprobíhá v uzavřených budovách, ale venku, ideálně někde v lese a stávají se stále populárnějšími. Alternativní přístupy k předškolnímu vzdělávání se v našich zemích objevily poměrně nedávno. Jejich popudem byla nespokojenost mnoha rodičů s formou a úrovní klasických státních školek, a také nedostatkem volných míst v nich, a to často i ve spádových oblastech. Mnohé lesní školky vznikly proto jako iniciativa samotných rodičů, kteří se dali dohromady a udělali si školku pro své děti. Časem, jak zájem rostl, se mnoho takových lesních klubů a podobných iniciativ zprofesionalizovalo a začalo přijímat i cizí děti. Lesní školky se staly formou alternativního vzdělávání, které probíhá v rámci RVP (rámcového vzdělávacího programu) a MŠMT jej uznává. Povinnou předškolní výuku, která je postrachem rodičů od minulého roku, musí dítě ovšem absolvovat v klasických státních školkách. Většina rodičů to však řeší formální dohodou s nějakou z nich, kam dítě zapíší, a ono pak chodí do lesní školky. V současnosti probíhá také zápis do registru MŠMT, který by měl lesním školkám zajistit příspěvek na školné, mnohé se tomu však vyhýbají, protože normy ministerstva jsou pro ně svazující (např. supervize na hygienickým zařízením nebo forma stravování dětí) a zůstávají v tomto ohledu nezávislé. Mnozí rodiče si tedy raději připlatí a investují do kvalitní formace dítěte a uvítají i minimální dopad regulací MŠMT. Odkud se lesní školky vzaly? Idea a koncepce lesních školek pochází ze Skandinávie. Za jejich neformální zakladatelku je považována Dánka Ella Flatau, která se svými čtyřmi dětmi jednoduše pořádala výlety do lesa a ke své skupině přibírala další rodiny s dětmi, až jejich komunita začala připomínat školku. Oficiálně bývá vznik tohoto hnutí rokem 1954, ale jsou i další země jako Švédsko, Norsko a Německo, kde se lesní pedagogika výrazně formovala a rozšířila se i do Kanady, USA, Ruska a Japonska. Jak to v lesní školce funguje? Ideální lokací pro každou lesní školku je samozřejmě nějaké místo blízko lesa nebo kdekoliv v přírodě, kde je to do lesa kousek. Mnohé lesní školky se však nacházejí i v centrech měst a vyrážejí s dětmi na výlety. Les je pro tuto alternativu přirozeným prostředím, v němž se naše děti, podobně jako děti přírodních národů, mohou velmi snadno naučit existovat a odnést si mnoho vědomostí a zkušeností, které by ve městech nezískaly. Lesní pedagogika také popírá mnoho zažitých představ, že děti je potřeba úzkostlivě hlídat a chránit a dává jim naopak větší volnost. Nezasvěcený pozorovatel se pak může lesní školky často i leknout, protože děti se mohou chovat podle své přirozenosti, jsou samozřejmě často divoké a hlučné, válejí se v kalužích a blátě, jsou tedy špinavé, a lesní pedagogika se je nebojí např. učit pracovat s ostrými noži již v raném věku. Dětem v lesních školkách je dávána větší svoboda, anarchii je však bráněno tím, že jsou vedeny ke spolupráci, nikoliv soutěživosti. Děti jsou díky lesu více samostatné a to i ve věci toho, jak se zabaví. Program nebývá většinou organizován do nějakých řízených činností, ale počítá se s tím, že si hry děti vymyslí samy, přímo v terénu. Mnohé školky proto chtějí, aby si děti z domu nenosily vlastní hračky. Základní důraz kladou lesní školky na pobyt venku, a to po celý rok a za každého počasí. Děti proto musí být vybaveny kvalitním nepromokavým oblečením a do přírody se chodí i za deště nebo, když sněží. Budova školky pak slouží dětem pouze jako základní zázemí, kde je teplo a kde odpočívají, spí nebo se stravují. Hlavní porce času se tráví ovšem mimo ni. Mnohé lesní školky volí i alternativu v tom, kde mají ono zázemí a to v podobě např. jurty, zahradní chatky či maringotky. Výhody pobytu venku rozvíjí hrubou motoriku u dětí a tvořivost, potvrzuje se také, že tyto děti jsou méně nebo kratší dobu nemocné. Pobyt venku je vhodný i pro děti trpících hyperaktivitou. Velký důraz je kladen na stravování. Lesní školky si nevozí jídlo z jídelen, kladou důraz na zdravou výživu a často se lze setkat s vegetariánskou stravou. Kapacita lesních školek bývá omezená, zejména tím, že jeden pedagog může dohlížet maximálně na osm dětí, ne více. Lesní školky se vydávají i za kulturou do divadla nebo i do muzea. Lesní školky se začaly objevovat asi před desíti lety i v České republice a jejich počet přibývá. Ačkoliv to není jistě volba pro každého rodiče, ten, kdo se rozhodne své dítě do nich zapsat, nebude litovat.

Alternativní školství 3 - Scio školy
26. 3. 2018
Organizační formy výuky

V minulých dílech jsme stručně popsali jak fungují Montessori a Waldorfské školy, v této části došla řada na třetí typ alternativy k základnímu vzdělání, na niž rodič může narazit, a tou jsou Scio školy. Co jsou to Scio školy? Společnost Scio byla založena v roce 1995 Ondřejem Štefflem s cílem vytvořit univerzální rozdílové testy pro přijímací zkoušky na střední i vysokou školu po vzoru USA. Od toho, co se přijímacích i maturitních testů chopila společnost Cermat, se začalo Scio věnovat od roku 2015 alternativnímu školství a v tomto ohledu se profiluje doposud. S tím souvisí i aktivní kritika klasického školství, školních osnov, státních přijímaček a maturit společnosti Cermat, pro kterou je Scio známo a je i mediálně vidět. Jen pro úplnost, slovo scio je z latiny, je to sloveso a česky jej lze přeložit jako vědět, znát, rozumět, domnívat se nebo i umět. Sloveso je v singuláru první osoby, znamená tedy doslova “vím”. Jaká je metodologie Scio škol? Scio školy nemají oproti Montessori a Waldorfu tak pregnantně formulovanou metodologii. Jejich přístup je více realistický, pragmatický a utilitární. Berou si tedy prvky z různých alternativ a nebrání se zkoušet nové metody, případně i měnit svůj přístup podle toho, co funguje a co nikoliv. Scio školy totiž vznikly z reálné poptávky dětí i rodičů po lidštějším a méně mechanickém a autoritativním přístupu ve školství. Ten se v praxi navíc moc neosvědčuje, protože neexistuje záruka, že si žáci klasických škol ke studiu vytvoří pozitivní přístup, budou mít úspěch v životě nebo dalším studiu. Své vize a hodnoty definují Scio školy jen do několika velmi obecných termínů jako např. svoboda, morálka, otevřenost, optimismus, aktivita a odvaha a z nich odvozují své další přístupy k výuce. Scio školy nepoužívají klasické učebnice, které považují za zbytečné nebo zastaralé, a reagují tak na rozvoj moderních technologií a zejména internetu. Dítě je zajímá jako individualita, k níž je potřeba najít vždy osobitý přístup. Dítěti je tedy dáván větší prostor v angažování se na podobě výuky a vztahu k pedagogovi. S tím souvisí i snaha dítě spíše motivovat a správně vést, aby se vzdělávalo samo, než je navádět podle osnov. Dítě tedy není známkováno a nemá ani domácí úkoly. Učitelům se říká průvodci a dítě si s nimi buduje osobní přátelský vztah, tedy nikoliv autoritativní. Jak to v praxi vypadá? Podobně jako většina altenativních škol i Scio školy se snaží proměnit tradiční třídy do ideálnější a příjemnější podoby. Scio školy jsou tedy většinou otevřený prostor, police jsou zaplněné pro děti stimulujícími předměty, děti nemusí nutně sedět v lavicích, výuka připomíná hru a absentuje notoricky známé zvonění. První třídy bývají často oddělené, nicméně již druhá a třetí třída bývá již pohromadě. Aby se děti ze všech tříd vzájemně poznaly, mívají i paralelní formu tříd – tzv. koleje, kdy jsou děti z různých tříd jeden den spojeny do skupinek, nejčastěji podle svých zájmů. Jistou kontroverzi však budí Štefflova relativizace nároků školních osnov, kdy bez obalu říká, že je stejně nikdo není schopen fakticky naplnit a žák ani zvládnout. Scio školy s nimi nakládají proto jen velmi volně. Základní předměty jako matematika, český jazyk, angličtina a také tělocvik, jsou vyučovány separátně, zbytek je však zahrnut pod předmět “Svět v souvislostech”, kde v jednotlivých projektech děti prakticky aplikují často abstraktní látku např. z fyziky, chemie, dějepisu, zeměpisu, apod. Podobně jako u většiny alternativních škol není na děti v první třídě vyvíjen takový nátlak, aby se naučily dokonale psát, číst a počítat. Neznamená to však, že by děti byly v něčem zaostalé, jsou spíše vedeny jinak. Mnohdy se číst i psát naučí spontánně, motivováni rychlejšími spolužáky nebo vlastním zájmem si číst dětské knížky, co je baví. Scio školy do osnov zapojují metody jako Hejného matematiku, která nahrazuje zastaralé teorie množin, na které jsme byli všichni dlouho zvyklí. Snaha dítě vyslyšet a vyhnout se tak frustraci, stresu nebo dokonce šikaně, se ve Scio školách řeší otevřeným přístupem a prostorem, ale také tzv. shromážděním, kdy má jednou za týden celá škola jakési plénum, kde mohou děti diskutovat nebo navrhnout změny nebo pojmenovat to, co je trápí. Zásadním elementem Scio škol je také komunikace školy s rodičem. Rodič je každý týden pravidelně informován o průběhu výuky, škola mu není uzavřena, ale pokud chce, může se v ní sám angažovat. Forma třídních schůzek se jmenuje tripartita, tedy jednání ve třech (učitel a oba rodiče) a probíhá soukromě, tedy vždy s jednou rodinou, včetně dětí, které mohou být přítomny. Pro koho jsou Scio školy vhodné? Scio školy jsou vhodné pro rodiče, kteří mají o alternativní výuce nějaké povědomí a jsou přesvědčeni a připraveni na to, co obnáší. Mnozí, kdo hledají jen nějakou privátní elitní školu mohou být zaskočeni tím, že Scio školy kladou větší důraz na emoční a osobnostní vývoj dítěte, než na jejich exkluzivní přípravu na střední a vysoké školy. Oproti jiným alternativám je u Scio ta výhoda, že nelpí na nějaké jasně definované ideologii a metodologii a jsou ochotny se vyvíjet, což jistě stojí za úvahu.

Alternativní školství 2 - Waldorfská pedagogika
12. 3. 2018
Organizační formy výuky

Minule jsme si řekli něco málo o Montessori školách a dnes nás čeká další typ alternativy, která se u nás těší velké oblibě, a tou je antroposofická pedagogika, která je známější jako waldorfská pedagogika či zkráceně Waldorf. Na první pohled by se mohlo zdát, že Montessori a Waldorf jsou v zásadě velmi podobné systémy výuky, protože oba kladou důraz na stejné věci. Týkají se zejména přístupu k dítěti, které je vnímáno od počátku jako individualita. Z toho vychází poté modelování osnov, které vycházejí vstříc jeho věku, nikoliv naopak. To platí zejména pro první stupeň, který klade velký důraz na výuku formou hry a volnější režim jejího průběhu, kdy dítě není nutno ihned striktně „lámat” nebo „zvykat”, jak je to běžné na mnoha klasických školách. Oba systémy jsou si podobné však jen vnějškově, to, co je odlišuje, je filozofie přístupu a oblast poznání, z nichž čerpají. Zatímco tedy Montessori je založena na vývojové psychologii a klasické medicíně, Waldorf vychází z antroposofie, která je z větší části postavena na duchovních a jasnovidných poznatcích jejího zakladatele Rudolfa Steinera. Zatímco tedy Montessori je postavena na racionálním základě, Waldorf je jednou nohou v esoterice. Ale nelekejte se, waldorfská pedagogika je zformulována do velmi věcné a praktické podoby. Je tedy plně funkční a uznávána MŠMT. Kdo to byl Rudolf Steiner? Abychom však pochopili velmi specifickou povahu waldorfské pedagogiky, musíme si říct alespoň několik základních informací o jejím zakladateli Rudolfu Steinerovi (1861 – 1925). Steiner se narodil v Rakousku-Uhersku (v dnešním Chorvatsku) a sám sebe popisoval jako dítě, které mělo dar jasnovidnosti. Tento zvláštní vklad do života však využil velmi konstruktivně a snažil se propojit onu duchovní zkušenost s praktickou rodinou každodenních povinností. Steiner byl zároveň i pilným studentem přírodních věd, působil na akademické sféře (redigoval vědecké dílo J. W. Goetha) a byl i velmi racionální člověk. Steiner se stal členem teosofické společnosti, kterou za čas opustil a založil si vlastní – antroposofickou. Teosofie byla organizace věnující se studiu mysticismu a náboženství a svou nauku čerpala primárně z indických duchovních nauk. Steiner převzal část její terminologie, se kterou se čtenář jeho knih setká, a vklínil ji do evropské křesťanské tradice. Zároveň ji napojil na Goethovo filozofické dílo, a to zejména jeho teorii barev. Steinerova antroposofie vnímá člověka nejen jako fyzickou bytost, ale i jako bytost duchovní. Dokonce je pro ni ve středu veškerého dění. V duchu indických nauk ji poté strukturuje do několika „těl“, v nichž člověk paralelně existuje a která se postupně rozvíjejí a to buď přirozeně stárnutím, nebo vlastním cvičením. To souvisí i s osnovami waldorfských škol, protože u malých dětí jsou tato těla ještě ve „vývoji“ a proto je jim výuku třeba přizpůsobit (např. racionalita se podle antroposofie rozvíjí až ve vyšším věku dítěte, proto první stupeň neklade tak velký důraz na intelektuální dovednosti dětí). Přesah do esoteriky však činí z waldorfské pedagogiky pro mnohé ne úplně snadno stravitelnou překážku a často je i předmětem kritiky, protože není založena na empiricky ověřitelných faktech. Na druhé straně waldorfská pedagogika je v mnoha věcech nohama na zemi, je funkční a je inspirací nejen pro další vzdělávací alternativy, ale i pro klasické školství. Jaká jsou specifika Waldorfu? Obecně řečeno zatímco klasické školství preferuje ryze intelektuální stránku přístupu ke vzdělávání dítěte, waldorfská pedagogika připojuje důraz na prožitek, praktickou řemeslnou činnost a umělecké aktivity. Učitel také pohlíží na dítě jako na duchovní bytost, která má možnost se všestranně vzdělávat a učitel ji vede pouze k tomu, aby byla schopna převzít výchovu sama sebe. Jak se to však prakticky ve Waldorfu projeví? Prvním velkým rozdílem je rozdělení výuky hlavních předmětů do bloků, kterým Waldorf říká poněkud monumentálně – „epochy“. Každá z epoch zabere 3 – 4 týdny a denně jsou jim věnovány ráno a dopoledne přibližně dvě hodiny. Třída se v nich věnuje vždy jen jednomu ze základních předmětů (např. matematice, českému jazyku, přírodovědě, dějepisu, apod.), aby se do nich mohly děti plně ponořit a nerušila je paralelní výuka dalších předmětů. To však neznamená, že by děti dělaly nějakou monotónní činnost, spíše naopak. Cokoliv dalšího, co děti ve škole po epoše vykonávají (např. nějakou uměleckou činnost, studium cizích jazyků) je podřizováno tomuto základnímu tématu. Pro waldorfskou pedagogiku je také typické nepoužívání klasických učebnic a žák si ve vlastním sešitu formuje jakousi vlastní učebnici. Říká se mu “epochový” sešit a dítě si do něj zapisuje vše podstatné. Pro Waldorf je důležitý také rytmus pomocí pohybových aktivit, které se využívají k memorování nutné látky. Důraz je kladen na podnícení obrazné fantasie. Písmena abecedy nebo čísla se tedy barevně kreslí, žák se soustředí nebo má doslova „prožít” jejich tvar a formu. Jak již bylo řečeno, klade Waldorf velký důraz na studium jazyků a to již v první třídě. To sice v dnešní době není úplnou novinkou, ale waldorfští žáci se často učí v podstatě ihned dva jazyky. S klasickou gramatikou se však děti začnou seznamovat až od 4. třídy, do té doby se učí jen poslechem a nápodobou. Pokud rodič zapíše dítě na Waldorf, musí se připravit na to, že se nemusí v 1. třídě naučit číst a psát na takové úrovni jako na klasické škole. Waldorfská pedagogika klade (podobně jako antroposofie) velký důraz na tvar písmen a jejich smysl. Velmi specifické je také ruční napsání vlastní čítanky rodiči, z níž se poté žák učí číst. Zatímco na klasických školách bývají umělecké předměty jako výtvarná, hudební či dramatická výchova brány jako relaxace po náročnějších hlavních předmětech, pro Waldorf jsou to předměty klíčové. Pro Waldorf je důležitý rytmus, teorie a prožitek barev a také recitace či divadlo, které se zapojují do slavnostních představení, která se konají každý měsíc (slaví se např. Sv. Michal, Sv. Martin, Advent, Tři králové a Masopust). Mezi další důležité předměty patří ruční řemeslné práce a také pro antroposofii velmi specifické předměty jako eurytmie (antroposofický výrazový tanec) nebo kreslení forem. Jak poznat pravý Waldorf? Waldorfská pedagogika se těší velké popularitě. Vyšlo u nás hned několik desítek Steinerových spisů, a to hned u několika nakladatelů. Výsledkem toho je již 17 základních škol, kolem 20 mateřských, a dokonce i některé specializované. Mnozí rodiče však úplně netuší, že podstata Waldorfu – antroposofie – má trochu zvláštní filozofii, která není postavena na materialistickém, racionálním či psychologickém základu, ale vnímá člověka jako “duchovní” bytost, včetně mnoha světů, které nejsou hmotné a v nichž každý z nás údajně paralelně existuje. Mnozí rodiče bývají často poté trochu zaskočeni, protože waldorfská pedagogika není jen nějaká alternativa ke klasické pedagogice, ale stojí vlastně v její přímé opozici. Není neobvyklé, že na waldorfské školy je poté vyvíjen tlak, aby se „připodobnily” školám klasickým. Školy se snaží rodičům vyjít vstříc a mnohé z nich se poté od antroposofických axiomů odklánějí a stávají školami s uvolněnějším přístupem. Waldorfská pedagogika měla vliv i na další alternativní systémy jako jsou například lesní školky, které přebraly identické prvky vedení malých dětí, nikoliv však nauku antroposofie. Inspirovat se nechaly i mnohé základní školy, které opouštějí klasické písanky, práci s množinami a psaní domácích úkolů. Nicméně ten, kdo hledá pravý Waldorf, si musí ujasnit, zdali ví přesně do čeho jde, a nebo naopak, zdali pedagogové na příslušné waldorfské škole berou antroposofii vážně. Autor obrázku Krejci.praha6 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons

Alternativní školství 1 - Montesorri školy
2. 3. 2018
Organizační formy výuky

Každý rodič si asi na vlastní kůži pamatuje, jak to chodilo na škole ještě za normalizace nebo i po listopadu 1989. Ať tak či onak, mělo to své mouchy a často to byly mouchy docela velké. Mnozí rodiče budoucích prvňáků, kteří prošli státní školstvím, proto hledají změnu v podobě nějakého alternativního přístupu a do státních škol, pro které se zažil termín “klasika”, je zapsat již nechtějí. Výhody státních škol jsou asi zjevné. Jsou zdarma a každý rodič je má ve spádové oblasti, tedy blízko bydliště. Mnohé z nich navíc nejsou vůbec špatné, některé jsou i velmi dobré, a tak často není co řešit. Mnohé rodiče však trápí jiná otázka. Proč poslat vlastní dítě do typu školy, s nímž měli sami problém. Mnozí z nás si následky ze státního školství nesou i dodnes nejčastěji v podobě špatných vzpomínek, ale i neuróz a zakořeněného stresu z nesplněných úkolů, testů. V horších případech i snížené sebevědomí ze systematického komandování nebo dokonce šikany. Klasické školství v nás podpořilo i soutěživost a také to, že o věci by se měl pokoušet jen ten nejrychlejší nebo nejlepší, ti, co mají s něčím problém, by toho raději měli nechat. Proč hledat alternativu? Nejprve to pozitivní. Alternativní školství vám zaručí, že budete mít jistotu, že se vašemu dítěti někdo opravdu bude věnovat a bude klást důraz nejenom na vnější výsledky ve studiu, ale i jeho harmonický osobnostní rozvoj. První třída je sice pro každé malé dítě tak trochu šok, ale v případě alternativního školství, rozdíly v přístupu poznáte často již po prvním pololetí. Děti jsou spokojenější a radostnější, do školy se tětí a neztrácí chuť k učení. Díky tomu je také velká šance, že si nevytvoří špatné návyky, nemluvě o tom, že nezažijí šikanu nebo nějakou formu týrání hned v první třídě. Alternativní pedagogika na druhou stranu je spíše investicí do budoucnosti dítěte, než nějakou elitní formou školství, která vychovává studijní supermany. Oproti “klasice” mají alternativy však i několik nevýhod. Ministerstvo školství na ně nepřispívá takovou měrou a platí se tedy školné, které může být často i docela vysoké. Těchto škol je také docela málo a bývají jen ve větších městech. Je tedy potřeba se připravit na to, že do nich budete dojíždět, což je namáhavé zejména během prvního pololetí, kdy je zima a brzy se začne stmívat. Velký problém je také to, že v momentě, kdy do nějaké z alternativních škol své dítě zapíšete, není již cesty zpět. Tedy přechod do „klasiky“ je přinejmenším vysoce náročný, protože osnovy zejména na prvním stupni základních škol, se velmi liší. Dítě v alternativě se často nenaučí číst a psát tak rychle nebo podle norem a metodiky klasických škol. Pokud se tedy přestěhujete z města na vesnici, může to být problém. Šok mohou zažit však i absolventi prvního stupně alternativních škol, kteří přecházejí na střední školy, protože si nemusí zvyknout na striktní řád, který na ně čeká. S tím souvisí i obava mnoha rodičů, kteří musí zajistit, že budou dostatečně připraveni na přijímací zkoušky, tedy zničehonic vstoupí do osnov klasického školství a něco budou muset dohnat. Rodiče tedy činí závažné rozhodnutí, protože si v některých případech budou muset zajistit i doučování. Protože se blíží zápis do prvních tříd, který bude na jaře, a mnozí rodiče malých prvňáčků budou stát před nelehkou volbou, rozhodli jsme se pro vás připravit seriál, kde ty nejznámější z alternativních přístupů k výuce stručně zmapují. V tomto díle to bude Montessori pedagogika. Kdo to byla Maria Montessoriová? Nejprve základní data. Zakladatelkou Montessori pedagogiky byla italská lékařka a pedagožka Maria Montessoriová (1870 – 1952), která se zaměřovala na výchovu postižených dětí a v roce 1907 otevřela Dům dětí, který byl určen pro chudé děti předškolního věku, tedy od 3 do 6 let, a její projekt bychom dnes označili asi za školku. Montessoriová pracovala ve skromných podmínkách a první pomůcky a vybavení pocházely z její předchozí práce, kde se starala o retardované děti, tedy děti, které vyžadovaly velmi pečlivý přístup a metodiku, jak je naučit alespoň elementární samostatnosti. Pro předškoláky se tento přístup ukázal jako univerzálně platný, protože tyto pomůcky vyhovovaly i malým dětem, u nichž se teprve základní kognitivní funkce rozvíjejí. Jaká je filozofie Montessori pedagogiky? Návštěva Montessori školek a škol je velkým zážitkem nejen pro děti, ale i pro dospělé. Jejich prostor je totiž zařízen tak, aby vyhovoval primárně dětem a ony se tak mohly plně ponořit do studia. Nezasvěcený návštěvník často navíc ani nepozná, že zrovna probíhá nějaká výuka, protože děti se v Montessori vzdělávají totiž sami. Montessori pedagogika klade v první řadě veliký důraz na vhodné prostřední, pomůcky a jejich rozmístění v prostoru. Nábytek je umístěn vždy do koutů místností a je nízký, aby děti na všechny věci dosáhly. Typické jsou police s mnoha přihrádkami, kde jsou přehledně vyskládány předměty, které slouží ke hře i ke studiu, přičemž obě kategorie dětem mnohdy splývají. V učebnách chybí nejen lavice, ale i katedra pro učitele, prostor je tedy otevřený a děti často sedí v kroužku na koberci nebo se věnují individuálním úkolům, kde se jim zrovna chce. Odlišnost Montessori přístupu však není jen v pomůckách, nábytku a vnějších věcech, ale naopak v jeho filozofii a celkovém přístupu k dítěti. Tedy zásadní je zejména přístup pedagoga, který je oproti běžné kantořině, mnohem pasivnější a prioritu zde hraje dítě. V očích Montessori pedagogů je dítě totiž schopno se vzdělávat a utvářet samo. Pedagog je mu pouhým průvodcem, pozorovatelem, ale je mu i rovným partnerem. Pokud mu v něčem pomáhá, je to zejména tím, že mu vytvoří prostředí či atmosféru, v němž se může dítě samo rozvíjet bez jeho aktivní pomoci a na věci si tak říkajíc přijít samo. Ačkoliv má Montessori pedagogika svou filozofii, a tedy i mnoho teorií, důraz je kladen zejména na praktickou zkušenost a reálné aktivity. Dítě si proto musí věci samo ohmatat a naučit se s nimi zacházet. Určuje si také vlastní rytmus a délku studia, díky čemuž se do něj může ponořit na jak dlouho chce. Do učení není nijak nuceno, nemá úkoly a zájem o věci a látku si musí vyvinout samo v sobě. Z toho vyplývají i další pracovní principy, kterými je například nenapomínání, netrestání, absence jakéhokoliv nátlaku, důrazu na soutěživost, odměny a tresty. Protože se jedná o smíšené třídy, kde je rozdíl mezi dětmi i tři roky, každé z nich může pracovat na vlastním úkolu a počítá se s tím, že menší děti okoukají mnoho věcí od starších, včetně pokročilejší látky, která na ně teprve čeká. Krédo Montessori pedagogiky to nakonec naznačuje samo – „pomoz mi, abych to dokázal sám“. Jak poznáte pravou Montessori školu? Vybavení Montessori školky nebo školy není zrovna levné, což se často promítá i na školném. Ministerstvo školství alternativním školám nedělá vetší potíže, ale nepodporuje je nijak výrazně aktivně. Montessori školek je v současnosti kolem stovky, škol je asi polovina a existuje i devět středních Montessori škol. S Montessori prvky se však můžete setkat i u jiných škol, nějaký patent na tuto metodu u nás neexistuje. Mnohé školy proto rády přebírají Montessori prvky, tedy zruší lavice, katedry, učí na koberci uprostřed třídy a police zaplní hračkami. To sice není na škodu, ale pravé Montessori to ovšem není, protože Montessori pedagogové musí projít výcvikem a školeními, které korelují s představou zakladatelky této pedagogiky o tom, jaký by měl mít pedagog přístup. Pro mnohé jsou to možná detaily, jemné nuance a drobnosti v náhledu na svět a na ty druhé, v praxi se však projeví velmi viditelně a reálně. Jeden takový příběh možná naznačí v čem tato specifičnost spočívá. Montessori vede děti k samostatnosti a učitel dává prostor zejména jim. Na jedné z výprav se děti z jedné Montessori školy, proto měly na nádraží rozhodnout do jakého z vlaků nasednou. Děti, které s cestováním neměly větší zkušenost, se samozřejmě spletly a nastoupily do vlaku, který mířil jiným směrem. Každého z nás by asi napadlo je na to ihned upozornit a odvést je na správný spoj, Montessori pedagožka však musela zatnout zuby a nechat své žáky zakusit si situaci, že dojedou někam jinam a musí si dávat větší pozor. Poučení, které z toho plyne a instruuje názorně tuto metodu je to, že děti si musely celou zkušenost prožít samy s tím, že byly zodpovědné za svůj omyl. Jisté je, že jejich zážitek zaručí, že na podobné věci již budou myslet a budou si podobné věci vždy ověřovat. Ale ruku na srdce, kdo z nás by měl na to tu trpělivost a děti nenavedl na správný vlak? Autor obrázku KJJS [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons

Nezávazný kontaktní formulář
Na základě vyplněného kontaktního formuláře Vás budeme kontaktovat, zodpovíme všechny Vaše dotazy a představíme Vám služby Školy Populo. V případě, že se s námi chcete spojit jako první, můžete nám zavolat na tel. +420 730 701 601.
+420
V případě zájmu o doučování v jiných městech nás kontaktujte na tel. +420 730 701 601, případně formou e-mailu na info@skolapopulo.cz.
Doučujeme také na Slovensku a v Anglii.
Sledujte nás na Instagramu!
© 2021 Vzdělávací centrum Populo
Provozovatelem stránek Škola Populo je Vzdělávací centrum Populo, z. s. IČO: 06746551, se sídlem Horní lán 1257/45, Nová Ulice, 779 00 Olomouc Spisová značka: L 16433 vedená u Krajského soudu v Ostravě.
Používáme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití těchto webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.