Individuální, individualizovaná, hromadná, skupinová nebo týmová výuka. V minulém článku jsme psali o organizačních formách výuky. O tom, jak mohou učitelé vyučovat nebo naopak, jak mohou být žáci či studenti vyučováni. K výuce přitom nemusí posloužit jenom křídy a tabule, případně ještě učebnice. Možností, jak se studenti či studentky mohou učit, je celá řada … V tomto a následujících článcích Vám rozdíly mezi jednotlivými formami výuky podrobněji vysvětlíme.

 

Co je to organizační forma výuky?

Organizační formy výuky, na první pohled tento pojem nic neříká. Pro ty z vás, kteří nečetli náš minulý článek, jeho význam rádi vysvětlíme.

Pokud kdokoli vysloví tento pojem, myslí tím uspořádání výuky. Tedy to, s kým a jak vyučující pracuje a kde výuka probíhá.

Příkladem může být například doučování, probíhající ve Škole Populo. Obvykle se zde setkáváme s výukou individuální – tedy jeden na jednoho. Pro studenta je vybrán lektor a společně se poté učí. Tedy lektor se učí se studentem a výuka probíhá individuálně v učebnách Školy Populo.

Výuka také může probíhat na školním pozemku, v dílně nebo v odborných učebnách a laboratořích.

Individuální a individualizovaná výuka

Pokud se budeme organizačními formami výuky zabývat podrobněji, setkáme se s několika podobnými pojmy. V dnešním článku jsou jimi individuální a individualizovaná forma výuky.

 

Individuální výuka

Už ve starověku byla nejrozšířenější individuální výuka. Učitel se vždy věnoval jen jednomu žákovi, ať už při domácí výuce či ve škole s několika žáky, mezi které dělil svůj čas. Individuální vyučování mělo však s rostoucí potřebou vzdělávat více studentů řadu nedostatků.

Především ten, že počet žáků ve třídách stále rostl a vyučovací doba byla stále stejná. Učitel se proto mohl věnovat každému studentovi jen velmi krátkou dobu. Objevily se proto pokusy, jak nedostatky odstranit.

Jedním z těchto pokusů byl i pokus Goldberské školy Valentina Trotzendorfa ze 16. století. Ten vybral ze skupiny několik schopných žáků a udělal z nich své pomocníky. Na tento pokus později navázal i J. A. Komenský.

Především kvůli organizaci a rozdělení učitelova času mezi studenty není dnes individuální výuka tak častá jako v minulosti. Dnes je nejčastější při individuálním doučování nebo výuce hry na hudební nástroj.

Při výuce jeden na jednoho je studentovi či studentce poskytnut individuální přístup a dostatek času na pochopení a procvičení si učiva. Lektor a student se sejdou ve stejný čas na určitém místě a následně probíhá výuka.

Ve Škole Populo je délka jedné lekce 45 minut. Je tomu tak proto, aby se student příliš neunavil a po celou dobu udržel plnou pozornost. Není však výjimkou, že se lekce spojují do dvouhodinových bloků. S těmito dvouhodinovými lekcemi se setkáváme nejčastěji při výuce jazyků. Kdy student s lektorem potřebují více času, aby stihli probrat gramatiku, psát i konverzovat.

 

 

Individualizovaná výuka

Individualizovaná výuka stojí na pomezí mezi výukou individuální a hromadnou. Stále se setkáváme s individuálním přístupem učitele, avšak žáci pracují samostatně nebo ve skupinách. Pro každého žáka je výuka přizpůsobena na základě jeho studijních možností. Žáci tak pracují svým vlastním tempem a postupně se zdokonalují.

 

Puebloská soustava

Jedním z nejstarších systémů individualizované výuky je puebloská soustava, vytvořená koncem 19. století školním inspektorem P. W. Searchem. Svůj nápad zrealizoval ve městě Pueblo státu Colorado. Podle tohoto systému pracují žáci samostatně nebo ve skupinách, učitel má roli rádce a individuálně žáky zkouší. Avšak jinak do jejich práce nezasahuje. Délka hodin není striktně dodržována a každý předmět má vyhrazenou svou vlastní učebnu. Žáci se mezi učebnami mohou pohybovat libovolně podle jejich potřeby.

 

Daltonský plán

Nejznámějším a také nejrozšířenějším systémem individualizované výuky je daltonský plán. Ten vznikl roku 1919 ve Spojených státech ve městě Daltonu a rychle se rozšířil. Učitel je zde v roli rádce a pomocníka studentů. Žáci studují samostatně a učitel jim poskytuje rady a návody pro samostudium.

Učitel s žáky uzavírají každý měsíc dohodu o tom, kolik učiva se za měsíc  naučí a snaží se tuto dohodu splnit. Žákům jsou také předkládány problémy, při jejichž řešení zjišťují, do jaké míry se učivo naučili. Předměty jako hudební, tělesná nebo výtvarná výchova jsou vyučovány hromadně.

Žáci pracují podle individuálního rozvrhu a pohybují se mezi laboratořemi a odbornými učebnami. Tato metoda je některými pedagogy kritizována pro nedostatečné opakování látky a nesystematické získávání poznatků. Největší výtka patří ideji o žákově aktivitě a silné vůli, na kterou tento systém spoléhá.

 

Winnetská soustava

Winnetská soustava vznikla stejně jako daltonská a puebloská v USA ve 20. letech 20. století.  Tato soustava vychází z daltonského plánu, ale snaží se minimalizovat jeho nedostatky. Samostudium je zde kombinováno s hromadným učením a skupinovou prací. Učivo je rozvrhnuto do cílů, které žáci samostudiem plní.

Tento seznam cílů má každý žák stanoven na dva roky a žáci jsou z témat vždy přezkoušeni. Pokud v testu neuspějí, vrací se zpět k učební látce a učivo znovu opakují. Hromadné předměty vykonávají žáci společně.

Winnetská škola klade důraz na žákovskou samosprávu a společenský život školy, který je rozvíjen jako nutná kompenzace individuálního učení.

Individuální versus individualizovaná výuka

 

Individuální i individualizovaná výuka mají každá své klady i zápory.

Individuální výuka (klady)

 

  • Hlavní výhodou individuálního vyučování je možnost dosáhnout za krátkou dobu skvělých výsledků.

 

  • Žákům jsou připravovány takové podmínky, aby mohli učivo bez problému zvládnout, dokázali jej pochopit, procvičit si i zapamatovat.

 

  • Tempo i forma vyučování jsou upravovány podle pokroků žáka.

Individuální výuka (zápory)

 

  • Hlavní nevýhodou je ekonomická a časová náročnost.
    Žák má individuálního učitele, který se často věnuje pouze jemu, proto je tato forma ekonomicky náročnější.

 

  • V případě skupiny žáků nemusí žáci dosáhnout takových výsledků jako jednotlivě, proto může být individuální výuka neefektivní.

Individualizovaná výuka (klady)

 

  • Individualizovaná výuka se přizpůsobuje potřebám žáků, přestože nejsou vzděláváni individuálně.

 

  • Nadaní žáci mohou pracovat svým tempem a tím dosáhnout lepších výsledků.

 

  • Pomalejší žáci nemusejí spěchat a mají dostatek času k prostudování a naučení se učiva.

 

  • Výuku je možné přizpůsobit rychlosti studenta. Tento typ výuky také rozvíjí iniciativu a schopnosti žáka.

Individualizovaná výuka (zápory)

 

  • Mezi hlavní negativa patří to, že ctižádostiví žáci se často přepínají.

 

  • Pomalejší žáci nemají pozitivní vzory, proto se rozvíjejí pomaleji.

 

  • Nelze dosáhnout stejné úrovně u všech žáků.

 

  • Žáci se přirozeně třídí na nadanější a méně nadané, a právě tohle třídění rodiče neradi vidí.

Závěrem je nutné napsat, že každý typ výuky je odlišný. Záleží na pohledu každého žáka, učitele i rodiče, zdali je vhodný či nikoli. Při jakékoli výuce, i individuální ve skupině žáků, učitel zohledňuje potřeby třídy, skupiny a není možné všem stoprocentně vyhovět.

K případnému zopakování a doplnění si informací slouží především samostudium. Především při individuální a individualizované výuce působí vyučující, lektor, v roli pomocníka, rádce a člověka, který pomůže, poradí a navede žáka správným směrem. Je pak jen na žákovi, jestli jeho rady a doporučení poslechne a jestli bude s vyučujícím maximálně spolupracovat.

 V případě zájmu o doučování v jiných městech nás kontaktujte na tel.č. +420 778 092 555, případně formou e-mailu na doucovani@skolapopulo.cz