Domácí úkolyPrvní podzimní měsíc je úspěšně za námi a s ním samozřejmě i první měsíc školní docházky. Písemky se ještě většinou nepíší, ale domácí úkoly jsou zadávány již několik týdnů, a to každý den.

 

Jsou však povinné?

 

Ne, není to šílená otázka. Poměrně nedávno se rozhořel spor mezi rodiči a kantory o to, je-li ve školském zákoně zakotvena jasně definovaná povinnost o tom, že děti musí doma psát úkoly a být za to ještě hodnoceny nebo trestány, pokud je nepřinesou. Vložili se do toho právníci a ukázalo se, že definice zákona je v tomto ohledu poměrně vágní a existuje dosti široký prostor pro interpretaci.

Ne všichni rodiče to však vědí, a i kdyby, domácí úkoly jsou tak zažitou a integrální součástí naší školní tradice, že si mnozí tuto otázku ani nepoloží. Můžeme se však ptát, k čemu jsou domácí úkoly vlastně dobré? Zkusme si definovat tři obecné argumenty a najít pro ně nějaké pro a proti.

 

Co je matka moudrosti?

 

No samozřejmě, že opakování.

Myšlenka důležitosti intenzivního opakování spočívá na jednoduché úvaze. Čím častěji si něco opakujeme, tím déle si to poté pamatujeme a méně zapomínáme. Zní to logicky, ale v praxi to úplně nefunguje. Mnohdy si totiž dlouhodobě pamatujeme věci, kterým jsme nevěnovali absolutně žádnou pozornost a čas. A na druhou stranu každý z nás zažil to, když se týden bifloval nazpaměť seznam anglických slovíček, který pak uměl odříkat i před usnutím, nicméně po pár dnech si je již nepamatoval a nezná je dodnes.

Naše paměť, a zejména ta dlouhodobá, totiž nefunguje na základě drilu a nátlakového memorování pouček, ale spíše na bázi emocí a zážitků. Člověk si jednoduše nezapamatuje fascikly informací, k nimž nemá nějaký vztah, nemá o ně zájem nebo pro ně nemá upotřebení. Jediné, co si dítě tímto drilem možná procvičuje, je krátkodobá paměť, kdy se ve stresu bifluje data, kterým moc nerozumí, a vysype je při vyvolání nebo během zkoušení. K využití dlouhodobé paměti je naopak potřeba zapojit mnemotechnické pomůcky a techniky, které dítě však ve škole nenaučí.

 

Disciplína i po škole!

 

Druhým velkým argumentem pro domácí úkoly je to, že u dětí trénují disciplínu k samostudiu a návyk na to, že je třeba denně plnit nějaké povinnosti. To by mělo fungovat jako zásadní příprava pro další studium nebo dokonce i povolání.

Bohužel to neplatí vždy. Kolik dobrých žáků a šprtů má zaručen dobrý život a kariéru? Samozřejmě, že nikdo z nich, protože domácí úkoly a ani samotné studium ve škole nejsou přípravou na životní realitu.

Na druhou stranu pro ty děti, které se chystají na střední nebo dokonce vysokou školu, je míra nějaké studijní disciplíny zásadní. Protože třeba taková vysoká škola prověří jejich limity a představy o tom, kolik se toho mohou naučit a jak málo času na to budou mít.

Na druhé straně krácení volného času dětem, které mají doma k tomu, aby relaxovaly a mohly si hrát, může mít i opačný účinek, protože jim bere chuť ke studiu a vyvolává u nich chronickou nervozitu. Mnoho dospělých, kteří prošli klasickými základními školami, možná dodnes netuší, odkud se bere jejich permanentní stres, nejistota a napětí z toho, že nemají něco hotové. Nemůže to mít na svědomí úkolový dril?

 

A zbytek si projdete doma za domácí úkol…

 

Výše zmíněnou větu slyšel asi každý nejednou na konci hodiny. Nestíhá se, osnovy jsou moc nabité a tak se látka přesouvá na samostudium na doma. Mnozí učitelé dokonce i diktují strany, které si mají děti dočíst doma a pak se počítá s tím, že látka byla probrána. Je to fér?

Kantořina je bezpochyby náročné řemeslo a je to práce taktéž chvályhodná, na druhé straně skoro každá práce umí být vysilující a není úplně fér přenášet odpovědnost na ty druhé, což jsou v tomto případě žáci a často i rodiče. Ti mívají navíc často i náročnější povolání, než učitelé a musí poté se svými dětmi ve svém volném čase psát úkoly. A nemluvíme zde o jednom nebo dvou úkolech, na druhém stupni základní školy dostává žák úkol často z každého předmětu.

 

Co si počneme bez domácích úkolů?

 

Narušovat zavedené zvyky a různá tabu společnosti není vždy ideální. Někdy to může odcizit jednu generaci od druhé, když se té mladší hodně uleví a ona, zejména kolem puberty, začne generaci předchozí vnímat dosti kriticky. Na domácí úkoly, které sice nikdo neměl rád a nechtěl je dělat, jsme byli všichni zvyklí a mnoha dospělým může přijít podivné nebo i nebezpečné, že by je nová generace nemusela dělat.

Na druhou stranu proč se mají děti učit po většině dne stráveného ve škole? Navíc když to nenese nějaké zjevně pozitivní výsledky? Děti školu nemilují, neučí se dobrovolně a láskou k látce a výsledky jejich studia se nijak výrazně nezlepšují.