Studium na vysoké školeBývaly doby, kdy vysokou školu vystudoval jen málokdo. Mít maturitu nebo dokonce jen výuční list, bohatě stačilo k získání kvalitního zaměstnání a jistoty finančního ohodnocení. Situace se nicméně změnila během 90. let a v novém miléniu se studenti již nacházeli v úplně jiné pozici, než jejich rodiče. Vysoká škola se pro jejich další kariéru stala naprostou nutností a taktéž pomyslným završením jejich studijní kariéry.

A Vy nemáte vysokoškolský titul? Ani bakaláře? Tak šup, rychle si něco dostudujte! To je jedno co to bude, prostě cokoliv – hlavní je to totiž mít papír, že jsme absolvovali státní zkoušku. K čemu je vám vzdělání? Titul se totiž rovná kariéra a vzdělání se rovná peníze.

 

Titul nadevše

 

Byl tu však jeden menší paradox. Jistota, že se absolvent univerzity bude živit oborem, který s velkým úsilím vystudoval, nebyla skoro vůbec reálná a z vysoké školy se stala jen jakási formalita. Výsledkem je dnes ta skutečnost, že důležitější než osvojení si vědomostí a specializace v oboru, je získat vysokoškolský titul. Což platí zejména pro studenty filozofických a pedagogických fakult nebo uměleckých oborů.

Titul začal být navíc vyžadován zaměstnavateli, kteří jej často využívají jako faktor pro selekci svých potencionálních zaměstnanců. Tento tlak pak dopadl i na ty profese, kde něco podobného ještě donedávna nebývalo vyžadováno. Pro mnohé se tak stalo dokončování vzdělání v dospělém věku (ač jen v dálkové formě), kdy je člověk již plně zapřažen do pracovního procesu a každodenních starostí, velkou zátěží. Nemluvě o tom, že pro jejich další praxi nebylo informačně zase tak moc přínosné, jen formalita k naplnění požadavku zaměstnavatele.

 

Univerzitní vzdělání pro každého

 

Tlak na dospělé a zároveň i na mladé lidi, aby si udělali školu, vytvořil další velký paradox, kterým byla inflace titulovaných absolventů. Bakalářský, ale i magisterský, titul pak přestaly znamenat něco výjimečného, ale staly se jen běžným standardem.

Na druhou stranu dostudovat úspěšně vysokou školu není zase tak snadné. Student je hned v prvním zimním semestru vystaven šoku, kdy se musí během několika měsíců připravit na 10-15 zkoušek, z nichž každá je srovnatelná s tím, co musel předvést u maturity. Mladého člověka to pak donutí k vyšším výkonům, skriptum přečte přes noc, rozšíří paměťové schopnosti, naučí se pregnantně formulovat odpovědi a čelí permanentnímu stresu ze zkoušek. Ve třetím ročníku musí student složit zkoušku bakalářskou a v ročníku pátém zase magisterskou. Ke každé z nich musí zvládnout obsáhnout prakticky vše, co se naučil a sepsat dvě odborné práce.

Šok druhý následuje, když student musí nastoupit do pracovního procesu. Univerzity sice vycvičí mysl studentovu, ale nepřipraví jej na život. To, co se naučil, zaměstnavatele často příliš neoslní, nicméně to, že byl jeho mozek po minimálně pět let cvičen a trénován, využívají zejména korporace a velké firmy, pro něž jsou studenti humanitních oborů ideální materiál. Mladý člověk, který do této instituce nastoupí, projde školením, kde se za pár měsíců naučí více, než na univerzitě, a filozofické ideály vymění za kariéru a peníze.

Univerzita cvičí mozek a rozšiřuje obzory. Super! V praxi vám to však k ničemu nebude a každý korporátní výcvik to dokáže za pár měsíců.

 

Vysoké školy jsou svět sám pro sebe

 

A máme tu poslední paradox. Univerzitní prostředí formuje specialisty pro praxi, ale samo o praktickém životě o každodenním reálném světě moc netuší.

Ti, co na univerzitách učí, skoro nikdy neprošli jiným zaměstnaneckým oborem, nemuseli se zodpovídat nadřízenému, dodržovat přesné deadliny a zejména pocítit, že o jejich teoretické znalosti nikdo v práci nestojí. Vyučující na univerzitách se rekrutují z úspěšných studentů, kteří dokončí někdy na jaře magiterský titul a na podzim se z nich stávají doktorandi nebo odborní asistenti. Často se promění i jejich chování a i nároky na o něco mladší vrstevníky, které budou nyní vyučovat. Studenti se v jejich očích učí málo, ničemu nerozumí, flákají se, nemají zájem o výuku a u zkoušek opisují. To, že i oni tak sami ještě před pár měsíci se jim rychle vykouří z paměti a promění se v mladší verze starších učitelských postrachů, které sami nenáviděli. Mnohdy se pro některé katedry stanou i potřebným “sítem”, které na neúměrně složitých zkouškách vyfiltruje lidi, co nezvládají náročné studijní tempo.

Chyba však není vždy v nepraktičnosti vyučujících. Univerzity by totiž měly být střediska, které pěstují speciality v oboru, nikoliv jen nadstavba středních škol či nutnost pro kariérní manažery. Studenti jsou sice na středních školách protaveni celou spoustou státních testů a zkoušek, ale jejich příprava na vysokou školu je často zoufalá a nutné informace z humanitních oborů, které k tak speciálnímu studiu potřebují, vůbec nemají. Ideálem by bylo udělat souvislý a přehledový úvod do obecných dějin kultury, literatury, filozofie a politiky, nicméně na to není ani čas, ani vůle, a úzká specializace se pěstuje již od prvního ročníku.

Vysokoškolští pedagogové si často stěžují na neúměrnou administrativní agendu, která vzniká vysokým počtem studentů v ročnících, a absencí času pro nějakou vědeckou a badatelskou činnost. Úroveň žáků díky tomu rapidně klesá a je běžné, že dnešní mladí studenti nejsou schopni přečíst povinnou literaturu nebo dokonce i dokoukat celovečerní film. Jak to není na YouTube nebo přepracováno do nějaké tahákové podoby, není šance, že se někdo zvládne připravit.

 

Co s tím?

 

Zmíněné paradoxy samozřejmě nemají jasné a jednoduché řešení. Studium na vysoké škole je pro mnohé prodloužené mládí a nejeden z nás na něj bude s nostalgií po celý život vzpomínat. Kdo využije šanci, kterou mu státem dotované studium v rané dospělosti poskytne, získá i vklad pro svou další kariéru. Většina však zůstává v jeho finále překvapena, že ono úsilí a nervy, jim v praxi k ničemu nikdy nebudou.

V případě dotazů nás neváhejte kontaktovat na telefonním čísle 777 050 205