Waldorfská školaMinule jsme si řekli něco málo o Montessori školách a dnes nás čeká další typ alternativy, která se u nás těší velké oblibě, a tou je antroposofická pedagogika, která je známější jako waldorfská pedagogika či zkráceně Waldorf.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Montessori a Waldorf jsou v zásadě velmi podobné systémy výuky, protože oba kladou důraz na stejné věci. Týkají se zejména přístupu k dítěti, které je vnímáno od počátku jako individualita. Z toho vychází poté modelování osnov, které vycházejí vstříc jeho věku, nikoliv naopak. To platí zejména pro první stupeň, který klade velký důraz na výuku formou hry a volnější režim jejího průběhu, kdy dítě není nutno ihned striktně „lámat” nebo „zvykat”, jak je to běžné na mnoha klasických školách.

Oba systémy jsou si podobné však jen vnějškově, to, co je odlišuje, je filozofie přístupu a oblast poznání, z nichž čerpají. Zatímco tedy Montessori je založena na vývojové psychologii a klasické medicíně, Waldorf vychází z antroposofie, která je z větší části postavena na duchovních a jasnovidných poznatcích jejího zakladatele Rudolfa Steinera. Zatímco tedy Montessori je postavena na racionálním základě, Waldorf je jednou nohou v esoterice. Ale nelekejte se, waldorfská pedagogika je zformulována do velmi věcné a praktické podoby. Je tedy plně funkční a uznávána MŠMT.

 

Kdo to byl Rudolf Steiner?

Abychom však pochopili velmi specifickou povahu waldorfské pedagogiky, musíme si říct alespoň několik základních informací o jejím zakladateli Rudolfu Steinerovi (1861 – 1925).

Steiner se narodil v Rakousku-Uhersku (v dnešním Chorvatsku) a sám sebe popisoval jako dítě, které mělo dar jasnovidnosti. Tento zvláštní vklad do života však využil velmi konstruktivně a snažil se propojit onu duchovní zkušenost s praktickou rodinou každodenních povinností. Steiner byl zároveň i pilným studentem přírodních věd, působil na akademické sféře (redigoval vědecké dílo J. W. Goetha) a byl i velmi racionální člověk.

Steiner se stal členem teosofické společnosti, kterou za čas opustil a založil si vlastní – antroposofickou. Teosofie byla organizace věnující se studiu mysticismu a náboženství a svou nauku čerpala primárně z indických duchovních nauk. Steiner převzal část její terminologie, se kterou se čtenář jeho knih setká, a vklínil ji do evropské křesťanské tradice. Zároveň ji napojil na Goethovo filozofické dílo, a to zejména jeho teorii barev.

Steinerova antroposofie vnímá člověka nejen jako fyzickou bytost, ale i jako bytost duchovní. Dokonce je pro ni ve středu veškerého dění. V duchu indických nauk ji poté strukturuje do několika „těl“, v nichž člověk paralelně existuje a která se postupně rozvíjejí a to buď přirozeně stárnutím, nebo vlastním cvičením. To souvisí i s osnovami waldorfských škol, protože u malých dětí jsou tato těla ještě ve „vývoji“ a proto je jim výuku třeba přizpůsobit (např. racionalita se podle antroposofie rozvíjí až ve vyšším věku dítěte, proto první stupeň neklade tak velký důraz na intelektuální dovednosti dětí).

Přesah do esoteriky však činí z waldorfské pedagogiky pro mnohé ne úplně snadno stravitelnou překážku a často je i předmětem kritiky, protože není založena na empiricky ověřitelných faktech. Na druhé straně waldorfská pedagogika je v mnoha věcech nohama na zemi, je funkční a je inspirací nejen pro další vzdělávací alternativy, ale i pro klasické školství.

 

Jaká jsou specifika Waldorfu?

Obecně řečeno zatímco klasické školství preferuje ryze intelektuální stránku přístupu ke vzdělávání dítěte, waldorfská pedagogika připojuje důraz na prožitek, praktickou řemeslnou činnost a umělecké aktivity. Učitel také pohlíží na dítě jako na duchovní bytost, která má možnost se všestranně vzdělávat a učitel ji vede pouze k tomu, aby byla schopna převzít výchovu sama sebe. Jak se to však prakticky ve Waldorfu projeví?

Prvním velkým rozdílem je rozdělení výuky hlavních předmětů do bloků, kterým Waldorf říká poněkud monumentálně – „epochy“. Každá z epoch zabere 3 – 4 týdny a denně jsou jim věnovány ráno a dopoledne přibližně dvě hodiny. Třída se v nich věnuje vždy jen jednomu ze základních předmětů (např. matematice, českému jazyku, přírodovědě, dějepisu, apod.), aby se do nich mohly děti plně ponořit a nerušila je paralelní výuka dalších předmětů. To však neznamená, že by děti dělaly nějakou monotónní činnost, spíše naopak. Cokoliv dalšího, co děti ve škole po epoše vykonávají (např. nějakou uměleckou činnost, studium cizích jazyků) je podřizováno tomuto základnímu tématu.

Pro waldorfskou pedagogiku je také typické nepoužívání klasických učebnic a žák si ve vlastním sešitu formuje jakousi vlastní učebnici. Říká se mu “epochový” sešit a dítě si do něj zapisuje vše podstatné.

Pro Waldorf je důležitý také rytmus pomocí pohybových aktivit, které se využívají k memorování nutné látky. Důraz je kladen na podnícení obrazné fantasie. Písmena abecedy nebo čísla se tedy barevně kreslí, žák se soustředí nebo má doslova „prožít” jejich tvar a formu.

Jak již bylo řečeno, klade Waldorf velký důraz na studium jazyků a to již v první třídě. To sice v dnešní době není úplnou novinkou, ale waldorfští žáci se často učí v podstatě ihned dva jazyky. S klasickou gramatikou se však děti začnou seznamovat až od 4. třídy, do té doby se učí jen poslechem a nápodobou.

Pokud rodič zapíše dítě na Waldorf, musí se připravit na to, že se nemusí v 1. třídě naučit číst a psát na takové úrovni jako na klasické škole. Waldorfská pedagogika klade (podobně jako antroposofie) velký důraz na tvar písmen a jejich smysl. Velmi specifické je také ruční napsání vlastní čítanky rodiči, z níž se poté žák učí číst.
Zatímco na klasických školách bývají umělecké předměty jako výtvarná, hudební či dramatická výchova brány jako relaxace po náročnějších hlavních předmětech, pro Waldorf jsou to předměty klíčové. Pro Waldorf je důležitý rytmus, teorie a prožitek barev a také recitace či divadlo, které se zapojují do slavnostních představení, která se konají každý měsíc (slaví se např. Sv. Michal, Sv. Martin, Advent, Tři králové a Masopust). Mezi další důležité předměty patří ruční řemeslné práce a také pro antroposofii velmi specifické předměty jako eurytmie (antroposofický výrazový tanec) nebo kreslení forem.

 

Jak poznat pravý Waldorf?

Waldorfská pedagogika se těší velké popularitě. Vyšlo u nás hned několik desítek Steinerových spisů, a to hned u několika nakladatelů. Výsledkem toho je již 17 základních škol, kolem 20 mateřských, a dokonce i některé specializované.

Mnozí rodiče však úplně netuší, že podstata Waldorfu – antroposofie – má trochu zvláštní filozofii, která není postavena na materialistickém, racionálním či psychologickém základu, ale vnímá člověka jako „duchovní“ bytost, včetně mnoha světů, které nejsou hmotné a v nichž každý z nás údajně paralelně existuje. Mnozí rodiče bývají často poté trochu zaskočeni, protože waldorfská pedagogika není jen nějaká alternativa ke klasické pedagogice, ale stojí vlastně v její přímé opozici.

Není neobvyklé, že na waldorfské školy je poté vyvíjen tlak, aby se „připodobnily” školám klasickým. Školy se snaží rodičům vyjít vstříc a mnohé z nich se poté od antroposofických axiomů odklánějí a stávají školami s uvolněnějším přístupem.

Waldorfská pedagogika měla vliv i na další alternativní systémy jako jsou například lesní školky, které přebraly identické prvky vedení malých dětí, nikoliv však nauku antroposofie. Inspirovat se nechaly i mnohé základní školy, které opouštějí klasické písanky, práci s množinami a psaní domácích úkolů.

Nicméně ten, kdo hledá pravý Waldorf, si musí ujasnit, zdali ví přesně do čeho jde, a nebo naopak, zdali pedagogové na příslušné waldorfské škole berou antroposofii vážně.

Autor obrázku Krejci.praha6 (Own work) [CC BY-SA 4.0], via Wikimedia Commons
V případě dotazů nás neváhejte kontaktovat na telefonním čísle 777 050 205